Živák téhle portugalské kapely, kde hraje Rattus na basu a která prošla poměrně zásadní změnou na pozici zpěvu (mužskej za ženskej) – zpívá vokalistka Ines, kterou můžete znát z kapel jako Nostragamus nebo Booby Trap, vychází na Fightback Records (kterej vydával portugalský kapely jako Clockwork Boys, Gimme Five nebo 53A). Na bicích je pak Saavedra, kterej hraje i ve Falcatě. Na kytarách je Paulo (kterej hraje s kapelou pěkně dlouho) a Alexx. Záznam byl pořízenej v srpnu 2019. Celkem zde najdete 19 songů včetně 2 coverů – Angústia od Censurados a Puto de Rua od Opiniao Pública. Živák obsahuje průřez songy ze všech alb jako Strongly Recommended, Ao Vivo Na Feira Mix, News from the Front nebo splitka Friendship s Blind Alley Dogs. Takže čekejte jejich pecky jako Sindelar, City Rats, The World is Ours Tonight, Do it All Again nebo třeba Future s ženskym vokálem a v syrovější verzi díky živý nahrávce. Jinak čekejte střední tempo a pohodovej punk rock, ale Ines občas umí pěkně zařvat – třeba v poslednim válu Broken System nebo v Politrics, kde se střídá melodická a tvrdá linka zpěvu. Mimo coverů jsou všechny songy v angličtině. Jinak booklet je dvoustrana s fotakmi z akce. Zvuk je v pohodě a je vidět, že kapela hraje dlouho (první album vyšlo v roce 2002). Nechám bez hodnocení, protože je to živák a budu se těšit na nový počiny v nový sestavě.

Debutové album portugalských Albert Fish vychází po 18 letech na single sided LP na domácím labelu Zerowork Records. Celkem zde najdete 9 songů (z toho je Handfull of Nothing instrumentálka) v angličtině v první sestavě kapely, ze které zbyl jen basák Rattus. Jinak songy jsou původní verzi remasterované. Celé se to pohybuje od melodického punku (třeba Future, Alone nebo Sindelar) až po rychlejší HC songy (třeba Killing Time, Copycat Rebels nebo poslední sypačka Turning Point, která je ale částečně hodně zpěvná). V Sindelar dokonce uslyšíte akustickou kejtru. Textově je to o tom, že i přes všechny plané sliby nové století stejně nepřinese nějak růžovou budoucnost (Future), melancholická Alone o tom, že být sám a nevšímat si okolí nemusí být vždy na škodu, potom třeba o tom jak člověk chce žít v klid, ale ostatní mu to nedovolují (Wicked Scheme) nebo třeba o takzvaných rebelech, kteří jen papouškují nacvičená konzumní schémata (Copycat Rebels). Obal je ve stejném stylu, jako původní verze a na jeho zadní straně jsou texty, dvě fotky a děkovačka. Deska je limitována 200 kousky na černém vinylu.

Šesté čtyřpísnňové EP Magdeburský kapely vychází ve 300 kouscích, z čehož je 250 s jejich klasickým kresleným obalem a 50 je s obalem, na kterym je kámoš Krauti, kterýmu je zde věnovaná písnička. Obě varianty desky jsou zelené. Na desce najdete standardně čtyři songy – Sind Wir Die Letzten? (Jsme ti poslední?), Für Krauti, Mieten Runter, Loehne Rauf (Nájem dolů, mzdy nahoru) a Strassenkoeterblond (Pouliční blondýna). První song Sind Wir Die Letzten? má parádní singalong refrén (alá třeba Buzz Off!) a fajn kytarový a basový vyhrávky a hlavně si pokládá zásadní otázku, jestli jsme ta poslední generace co bude chodit na koncerty a dělat binec....no snad ne. Druhej song je věnovanej kámošovi Krautimu, kterej jezdí všude možně po akcích s kapelou i bez ní a náramně se baví a je to prostě týpek, jak má bejt (my, co ho známe, můžeme potvrdit). Třetí song pak vypráví o klasickém tématu, které většina z nás zná a to, že velká část výplaty jde na náklad spojené s bydlením a nájmem. Jedná se asi o nejrychlejší a nejkratší song z desky. Poslední věc je klasickej “skingirl” song. Od Epka Vol. 4 má kapela dva kytaristy a nutno říci, že se to na zvuku projevilo a vyhrávek je zde až až a celý bych to připodobnil Templars v němčině. Jinak booklet standard – texty, vysvětlivky a fotka z koncertu. ACW prostě zrajou jak víno a tahle deska je toho jasným důkazem.

Novou německou kapelu, která vydává debutové album, které vychází vlastním nákladem jako CD i LP (obojí 300 kousků), tvoří pět borců a některé z nich můžeme znát z jinách kapel, například basák Ian působil v Buzz Off!, bubeník je ze Schusterjungs nebo kytarista Schlick, kterého znáte zase ze Sorry No!, Insidious Skins, Brachial nebo třeba Backstreet Firm. Většina výše zmíněných kapel hrála takový to dupavý německý Oi! a čas od času tam hodila nějakej rychlej ska motiv. Muzika ASR je trošku jiná, (i když ska motiv se v songu Vinyl objeví taky). Tempo je střední až rychlejší a dvě kytary dělají svoje, takže vyhrávky určitě uslyšíte (třeba Hoch in Ehren, Angepasst, Ausgebautet nebo třeba Out Of My Way). Jinak zpěv není tvrdý a je spíše křičený. Na albu najdete celkem 13 songů, z čehož je 8 německy a 5 anglicky a dále muzika u Für die Skins je od Vengeance (Pride and Pain, kde zazní i část originálního refrénu) a u songu Skinhead je od Brutal Combat. Tenhle výběr coverů vás může trošku nakopnout jak a čím je inspirován zvuk kapely – prostě 80. léta, syrovost, hrubost a opravdovost. A to jak hudebně, tak i textově, v kterých najdete prostě všechno možný okolo skins – hrdost, pití, muzika, vzpomínky, přátelství, pohrdání ovcemi, atd... Na obalu najdete pět solidně vyhlížejících klasiků, uvnitř pak texty a fota. Jinak grafika je podobná jako u věcí od Sorry No!, takže za to může pravděpodobně jedna a tatáž osoba. Pokud máte rádi klasický zvuk a výše zmíněné kapely s kapkou melodičnosti navíc, tak tohle je věc přesně pro Vás.

Sedmé album téhle kapely ze Skotska a jedenácté pokud počítám i split alba vychází díky spolupráci labelů Askania a Oldschool Records. CD vyšlo jako nádhernej digipack, kde najdete jak CD, tak i DVD dokument Still Divided from the Masses, kde o kapele mluví členové ostatních kapel. O hudební stránku věci se postarali kucí ze španělské kapely Thumbscrew, na vokálech je pořád Jon Scott. Na CD najdete osm nových songů a i přestože hudebníci jsou komplet jinačí než na předchozích věcech, tak rukopis Bakers Dozen je zde slyšet v každém tónu a to od začátku. Titulní song Frightener to do Vás hnedka napere parádním refrénem a je o tom, co se stane, když naserete ty nesprávný lidi, následuje The Offense, což je plivanec do ksichtu takzvané spravedlnosti, která moho lidí zradila díky tlaku tisku (ke konci uslyšíte skvělý kytarový sólo). Ode to Mediocrity (Óda na průměrnost) je o všech reunionech ne moc významnejch kapel z roku 77, který po třiceti letech dělaj comeback, velký turné a pak zase zapadnou, v A Complaints Been Raised je opět perfektní sólo a je to o zbytečnosti stížností, na které stejně nikdo nereaguje. Pátej song je The Lines have Been Drawn a je o zhmotněném vztaku v ulicích, kdy dojde trpělivost a vyrazí se na přímou akci...., Up with the Lark je o něco o účtech, penzi, práci a daňových podvodech...v obou písních je opět skvělá kytara. See it, Say it, Sorted je pravdivý příběh o tom, jak bývalý voják zachránil autobus před teroristickým útokem a poslední Razorblade Alliance je jakýsi popis toho, kde kapela stojí a co si o tom myslí. Na DVD, které má asi hodinu dvacet najdete celou řadu archivních materiálů z koncertů jak v Británii (nejstarší 1999), ale i třeba v německém Skinhouse Menfis z roku 2006, kde jsme s nimi hráli s Disdainful. Mimo to jsou zde i komentáře kámošů Bakers Dozen z jiných kapel (je tu Kev z Pressure 28, Pete z Retaliator, lidé z Queensburry Rules nebo Breakout).Jinak album vyšlo jako opravdu skvěle udělaný digipack, kde najdete mraky fotek kapely od začátku až po současnost, textů a slova Jona Scotta o tomto albu, jak se mělo původně jmenovat, atd... a na konci potom to samé o přiloženém DVD. Album vychází i jako LP s jinou (za mě hezčí) grafikou obalu. Naprostá paráda!

Na německém labelu vychází debutové EP nizozemské kapely Bent out of Shape, ve které působí členové ze Spirit 84, DSS, Icepick, Dead Horse Running nebo No Denial a tohle EP obsahuje čtyři songy v angličtině – Who Laugh Last, Paying Tribute, Lost in the System a In Fryslan (která mi zní refrénem hodně podobně jako In Britain od Red Alert). Banda je čtyřčlenná, ale má dvě kytary. Hnedka v prvním songu slyším trošku vokály alá The Lancasters nebo Alternate Action. Dvě kytary jsou parádně slyšet a v každém songu jsou fajn vyhrávky. Další věcí jsou parádní zpěvné melodie podpořené singalongem – třeba Lost in System. Pokud máte rádi melodické věci středního tempa, tak tohle je přesně pro Vás a něco si můžete poslechnout zde https://demonsrunamok.bandcamp.com/album/who-laughs-last. Obal desky je fotka před budovou soudu v Leeuwardenu. Paráda.

Debutové EP tříčlenné kapely z Madridu, které vychází na novém labelu Contra Corriente Records v počtu 300 kopií. Členové kapely mají zkušenosti s hraním v bandách jako Los Prudoms a Rough Punch. Dva členové jsou Španělé, jeden pak pochází z Chile. Na Epku najdete tři songy a to Joven Incorrecto (Nekorektní mládež) a Marchando (což je cover songu Väldtäkt od Enharjärny, ale s jiným textem, a můžete si ho poslechnout zde https://youtu.be/TBbV8_NZQIk a znamená to něco jako Pochodující) na straně A a Condenado (Odsouzený) na straně B (https://www.youtube.com/watch?v=LUjCTbsUNjA ten je zde). Kapela hraje jakýsi mix tvrdého, ale melodického Oi! v kombinaci s vikingrockovými vyhrávkami a na začátku songu Condenado uslyšíte i klávesy a pro mě je to asi nejlepší song z desky. Trošku z toho vyčnívá hnedka první song Joven Incorrecto, což je trošku přímočarej sypec. Za obal opět může týpek ze Sauvage Design. Uvnitř je papír se všemi texty, vzadu pak fotka členů kapely s nápisem/věnováním “Všem těm, kteří přišli a všem těm, kteří odešli”. Fajn překvápko a moc se těším, co z kluků a z labelu vypadne za další počiny.

Absolute Guard je nové single sided LP od téhle těžkotonážní úderky z Austinu v Texasu, které vychází v 500 kouskách (150 na černém a 350 na stříbrném vinylu). Celkem najdete na straně A 5 songů na cca 12 minutách – Maximum Force, Outsiders (ten je na youtube https://youtu.be/mJCZsu-FS2c), Death Comes Knocking, Knife Edge a 2000 Tons. Na straně B je potom obrázek růže v ostnatém drátu. Hnedka od prvního válu je to přesně to, co od Concrete Elite chcete...hrubej zastřenej zpěv a sborové vokály, tvrdý kytary a dunivý bicí, který jsou opravdu něco jako válečné bubny, které ženou celou tuhle šílenou mašinu dopředu jako v Mad Maxovi :) – třeba konec prvního válu Maximum Force. Jinak songy nejsou nějak extra dlouhý (tři vály mají pod dvě minuty). Mezi nejlepší vály patří určitě Death Comes Knocking (s parádním hlavním riffem) a hnedka další Knife Edge, kde zpěvák Manny fakt parádně řve :). Je to prostě brickwall Oi! jak prase, což já teda můžu. Jinak k grafice, uvnitř je papír s texty (nebo alespoň s úryvky). Pro ty, co mají Concrete Elite rádi a mají od nich (nebo respektive jen od Concrete) předcházející věci, tak tohle je určitě potěší, protože to jede pořád tu stejnou, tvrdou lajnu.

Cuttin´ Edge pocházejí ze Skotska a je to mixka pankáčů, skins a metlošů, což se na první pohled zdá, že by mohlo bejt slušný. Toto je jejich debutové album, které vychází na CD i LP (100 černých a 400 oranžových kousků). Sestava je klasicky čtyřčlenná a celkem zde najdete 10 songů. Kytarista Luigi hrával tuším i v kapele Last Stand a kytara je fakt super, především co se týká vyhrávek (viz Shit Generation, Genocide a skoro všechny ostatní). Jinak kapela sebe popisuje jako Motör Oi! a také že je (nejen) pro fanoušky Motörhead a Exploited. A z jejich riffů tomu tak skutečně je – hlavně tam teda slyším Exploited v časech Massacre a Beat the Bastards (riff ve Face Down nebo Only the Strong) a trošku i Kriegs Legion, Butchers Nail nebo Dead Nation, ať to srovnáme i s novými kapelami. Mimochodem zpěvák Roddy vizáží trošku Colonela Sanderse připomíná. Kapela ale umí i fajn halekačky – viz refrén v Accident Emergency nebo v How Do We Know. Vyloženě pomalej song zde nenajdete a téměř všechny songy maji přes tři minuty. Jinak booklet má 8 stran z texty a fotkami a cover mi trošku připomíná právě Massacre od Exploited. Tohle není žádnej poppy Oi!, 77 punk nebo ska ale poctivej rock´n´rollovej nářez, kterej prostě musíte mít rádi.

Debutové CD/EP nové kapely z Brna se starými tvářemi z Bootboys Social Club (kytara a basa) a Konce Hry (bicí) obsahuje čtyři songy – Otrokracie (Slave-cracy), Boží láska (God´s Love), Duch 90tých let (Spirit of the 90´s) a cover od klasiků HNF To svět se posral (The World´s Gone Mad). Celkově je zde dost patrná inspirace právě touhle naši punkovou legendou. CD je jen v papírovém potisklém obalu, takže žádnej booklet, ale já to vnímám spíš jako jakýsi demáč a představení kapely. Poslední album BBSC Obrazy smutku (Pictures of Sadness) mělo takový depresivní nádech a podobně je tomu i na tomhle CD (snad kromě songu Duch 90tých let) a hnedka první song Otrokracie je přesně o tom, o čem píšu – kdy demokracie funguje na principu nebudeme tolerovat Vaši netoleranci a zabij bobra – zachráníš strom! Prostě taková 1984 v hávu svobody. Dvojka pak začíná pomalejší vyhrávkou, ale cca po půl minutě se muzika přehodí do tvrdší roviny (z CD je to asi nejtvrdší věc) a textově je o slepém a nesmyslném zabíjení ve jménu boha. Duch 90tých let je svižnější věc o tom, jak kdysi byly věci prostě opravdovější a i přesto, že mládí je fuč, je tu rodina a práce, tak hrstka věrných stále zůstává na pořádnou show. Cover od HNF je samozřejmě s novým zvukem proti původní nahrávce (z roku 1986) a zpěvák poměrně zdařile jede zpěv alá Petr Štěpán. Určitě jsem zvědavej, co kapela vymyslí dál, protože potenciál to určitě má!

Diamond Dogs je nová kapela z Holandska, kde působí členové starších HC kapel jako Mainstrike, Justice, Reaching Forward nebo Cornered a tohle jejich čtyřsongové EP, které by mělo oficiálně vyjít někdy kolem poloviny listopadu. Co vás na první pohled praští je obal, který je hodně podobný klasice Combat 84 – Rapist. První song The Executioner má parádně temnej zvuk a připomíná mi hodně americký kapely jako Battle Ruins, Hammer and the Nails nebo Fuerza Bruta. Další songy jsou Fortress of Hate (ten si můžete poslechnout třeba zde https://youtu.be/jQbklKu5bAI), Raw Visions a Ship of Fools. Skladby jsou ve středním/pomalejším tempu, zvuk je syrový a temný, stejně tak jako názvy songů. Basa temně duní v pozadí muziky zatímco si kytara jede svoje vyhrávky (třeba Raw Visions nebo Ship of Fools, kde zní jak umíráček). Každej song má něco lehce přes dvě minutky. Těžko se hledá nějakej, kterej by nějak vyčníval nad ostatní...všecko zní parádně depresivně a temně a uplně z toho kape nenávist k moderní zparchantělý společnosti, kde mít prachy znamená mít všecko. Výborný!

Ke dvaceti letům týhle hornoslezský kapely vzniklo CD, kde jsou znovu nahrané songy z prvních tří alb Nikt Nie Gra Fair Play (4 kousky), Prostacki Punk (2 songy) a Lozdupc (3 kousky) plus dvě nové nepublikované věci Patriotyzmo za 8 Dych a Hit. Celkem je na kpmpilačce teda 11 věcí. Kapela má údajně nahraný nebo nachystaný nový materiál, který by měl vydat na zbrusu nové album. Sestava je tříčlenná a kapelu jste mohli vidět i na akcích u nás. Muzika FAULů je typicky polský Oi!/streetpunk, který se vyznačuje melodičností, rychlejší tempem s fajn vyhranou kytarou (za všechny asi HC Skinhead nebo hnedka první Czorne Dzieciaki) a zapojením více osob do zpěvu (třeba AMF, Rock´n´Oi nebo Zawsze Zli). Občas se tu najde i tvrdší kousek (N jako Nienawisc). Oba dva nové songy jsou hodně melodické, hlavně teda Hit, která má parádní singalongový refrén. CD vychází jako jednoduchej digipack s logem bandy a fotkou z koncertu v pozadí. Nechám bez hodnocení protože obsahuje jen dvě nové věci, ale už se moc těším na jejich novou tvorbu.

Split kazeta portugalské kapely Forca (kde jsou členové Kontrattack, Asas da Vinganca, Honor Ferox, Doc 21 atd..., takže portugalské a brazilské bandy) a amerických The Sentinels, kde kdysi hrál na bicí Steve z 86 Mentality vyšla na ruském labelu Skinhead Core Records (který má Nick z Brutal Savage). Pro Forca je to debut (i když jejich členové mají bohaté zkušenosti s hraním jinde), The Sentinels mají venku album a pár songů na kompilaci pro 211 Bootboys. Songů je zde celkem osm. Album otevírá Forca, která zpívá portugalsky songem Nova Praga (Nový mor), následuje Odiados e Orgulhosos (Nenáviděný a hrdý), Valhalla a Transvessais (který byl původně napsán pro Honor Ferox). Jejich zvuk se pohybuje od Chickswick kapel (druhej song Odiados e Orgulhosos) až po Hammer and the Nails/Battle Ruins. Tempo je rychlejší a od času se objeví fajn kytarový sólo (třeba v Transvessais). The Senintels zde mají songy Nova Minora, Social Insecurity, Brotherhood a Jaws of Life všechny čtyři kousky můžete znát z jejich alba Minority Report (akorát nevím, jestli jsou znovu nahrané nebo zda se jedná o původní verzi). Zvuk Sentinels není tak syrový jako Forca (což ale není na škodu) a i kytarově je to více vyhrané a učesané (viz instrumentální začátek Nova Minora). V Social Insecurity jsou slušný HC pasáže a v Brotherhood je nějakej hostující zpěvák. Tempo je proti Force taky pomalejší. Krásná undergroundová nahrávka.

CD verze alba Verdugo z roku 2017/2018, které se samo osobě dočkalo cca 10 různých verzí (kazeta, LP, single sided LP, ...) vychází na Rebellion Records na CD a mimo 8 písní zde najdete i 12 bonusů. Ty jsou z Epek Somos el Mal (konkrétně to je instumentální Xibalba – což je v Mayské mytologii podsvětí, Cabeza Podrida a Somos el Mal) a All Cops are Bassheads (kde jsou šílený elektro remixy Nacion Divida a Feos por Naturaleza a živák Asocial z Brazílie), dále pak nevydaná věc Desemprego (který je zde https://youtu.be/lzmqjpehXnY) a pak celá řada různých nových/starých verzí mixů písní Verdugo, Intolerancia, Cabeza Podrida a Somos El Mal plus audio k videoklipu Feos Por Naturaleza (https://www.youtube.com/watch?v=7YfDfP9lgWs). Celkově je hrací čas něco málo přes 47 minut. Jelikož jejich věci zatím do této chvíle vycházeli buď na vinylu nebo na kazetě, tak tady dostáváte na jednom CD kompletní tvorbu týhle španělsky zpívající bandy z Chicaga. Podrobnější recenzi tohodle alba si můžete přečíst v recenzích z 2018. Jinak artwork alba zůstal stejnej jako předtím, ale CD vychází jako jakýsi super jewel box. Nechám bez hodnocení, protože jde vlastně o kompilačku.

Další počin, kde se angažuje Rattus a label Combate Brutal se jmenuje Horda a jedná se o studiový projekt, kde Rattus zajišťuje vokály, kytaru a basu a João Guerra (původně z Falcaty), který bubnuje. Singl vyšel ve dvou variantách (černý a bílý obal, každý limitován 100 kousky). Song na straně A se jmenuje LXSH a song na straně B potom Vida Conflitiva. Titulní song si můžete poslechnout zde https://www.youtube.com/watch?v=eoxp23hkDCU. Začátek je jakési elektronické intro zahrané na klávesy nebo synťák. K tomu se cca po půl minutě přidají kytary a ostatní nástroje (obzvlášť basa je zde dobře slyšet). Song má zabijáckej refrén a pojednává o skins z Lisabonu. Druhej song Vida Conflictiva (Konfliktní život) je snad ještě větší pecka i když má jinou kompozici. Je tvrdší a o něco rychlejší a hlavně v ní uslyšíte saxofon, což evokuje francouzské kapely 80. let. Song je o věčném boji proti pokrytecké společnosti. Deska je udělaná s velkým otvorem uprostřed, k EP je vložen papír s texty a děkovačkou plus obálka s logama labelu, kde je vložená deska. Deska už je tuším vyprodaná, ale pokud budete mít možnost, tak po tom určitě šáhnete. Za mě super a škoda, že to je (zatím) jen studiový projekt.

IHLE Records 2020 Ihle je kapela z Magdeburgu, kde hrají členové Anti-Clockwise a tohle je jejich debutové album, jehož název se dá přeložit jako V nejlepší společnosti. Kapela obalem, názvy songů a texty odkazuje na počátky skins a punks v DDR v osmdesátých letech a na kapely jako Daily Terror nebo Deutsche Kinder. Hudebně je to tvrdší a asi i rychlejší než ACW, nemá to takový ten Templars nádech a je to více do toho osmdesátkového punku. Celkem je zde 13 songů v němčině, z toho jeden z českým refrénem a názvem, který se jmenuje Ahojky Kamarádi a je věnován českým kapelám (Neparkovačky a Normals!?) a koncertům u nás, na které kapela ať už aktivně nebo pasivně jezdí. Další texty se právě točej okolo historie německých skins v tehdejší DDR (DDR Skins 1 -3) a jejich problémů se Stasi, dále třeba o tom, že Německo má jinou historii skins než Anglie a v celé řadě působí vyvoněné hadry a kecy o roku 69 opravdu falešeně, dál tu najdete kritiku konzumu, který chtě nechtě proniká nebo už pronikl do punku, atd.. V posledním songu DDR Skins 3 jsou v textu začleněné songy od kapel Troopers, Fasaga, Rabauken, Daily Terror, atd... Obal je udělán jako digipack, uvnitř je pak booklet s texty a dobovými fotkami z časů DDR (ať už skins, tak i sídliště, fabriky, atd..). Moje němčina není nic moc extra, takže v textech se toho určitě ukrývá mnohem víc (i ACW maji texty super).

Kolpeka (což by se dalo přeložit něco jako Rána za ranou) je baskitská kapela z města Gernika a tohle je jejich pětipéísňová demo kazeta. V kapele hrajou čtyři mladý kucí (mezi 15 a 17 lety), čemuž se dá jedině fandit, že tu je nová generace průserářů a potížistů. Songy jsou taky baskitsky a jmenujou Posturetas (Pozice), Argi Ta Zuzen (Jasné a rovné), Siempre Rudo (Navždy drzý), Bakarra (Jen jeden) a Kolpeka. Hudebně je to taková mixka punku, oi! a HC, což by se dalo zjistit i podle obalu kazety, kterej je ve stylu podobných HC/Oi! kapel alá portugalská Forca, australský All in Brawl nebo francouzský Faction S. Je to trošku víc sypačka, songy jsou spíše kratší (kolem dvou minut) a zpěv je lehce ukřičený, což zjistíte hnedka od prvního songu Posturetas. Zvuk je v pohodě i když je to demáč. Parádní songy jsou určitě Siempre Rudo, hlavně se mi líbí tedy kytarový začátek, Argi Ta Zuzen, kde ten zpěv není tak ukřičený a pak poslední Kolpeka. Čekejte přímočarou tvrdší hudbu, žádný moce velký vyhrávky, prostě všechno je hrnutý kupředu na hulváta. Super je fakt, že i v tomhle posranym komerčnim světě se pořád najde partička teenagerů, který se zašijou v garáži a sypou to tam pěkně po staru!

Vůbec první (!!!) singl téhle francouzské legendární kapely (založené v roce 1981) vychází v počtu 200 kousků (100 s černým a 100 se stříbnrým obalem) na portugalském labelu Combate Brutal. Oba songy jsou z prvního období kapely – první Plus Fort Que Tout (Silnější než vše ostatní) je na albu Les Uns Sans Les Autres z roku 1986 a Quand Meurent Les Légendes (Když legendy zemřou) potom z alba Dernier Combat z roku 1985. Song na straně A je absolutní hymna, halekačka, singalong, prostě beze srandy parádní věc od začátku až do konce a určitě na singl byla vybrána právem. Druhej song je svoji koncepcí tvrdší (poznáte to hlavně na vokálu), ale v refrénu se to opět přehoupne do více melodické roviny. Uvnitř najdete papír s texty, plagát (v každé verzi je jiný) a krátké komentáře k obou písním od zpěváka Carla. Grafická stránka obalu je opět perfektní, ale na to jsme si už u Combate Brutal zvykli. Obsahem se nejedná o novinku, takže nechám bez hodnocení, ale velký palec nahoru za celou grafiku alba, dobové fotky a vůbec za nápad, dát o téhle legendy nějaké songy na sedmipalec.

Mess je mexická kapela, kde působí členové Himnos a Sparrow 68 a jejich pět songů (čtyři anglicky a jeden španělsky) vydává Mendeku Diskak na mini LP (365 černých a 165 žlutých). Songy se jmenují True Love, Street Boys, Authoritarian Tools, The Only Judge a Sospecha. Už od prvního tónu prvního songu True Love vám naskočí Exploited, především díky úvodnímu riffu (který je jak z alba Punk´s Not Dead) a dále díky refrénu a zpěvákovo hlasu. Street Boys zase evokuje Blitz z časů All Out Attack a Voice of Generation především díky kytarovému riffu. Authoritatian Tools pak obsahuje fajnovou melodickou kytaru a vyhrávky, The Only Judge a poslední Sospecha (Podezření) Vám opět připomene Exploited a celkově punkové kapely UK 82. Stylu UK 82 odpovídá i obal desky, kde je prostá černobílá lebka :). Opět zkuste poslechnout na https://mendekudiskak.bandcamp.com. Určitě se bude líbit všem fandům klasického zvuku.

Kolekce singlů téhle italské kapely z města Lucca obsahuje celkem 14 věcí – 4 kousky z jejich splitka s Lemovice (chybí cover Questi Anni od HC punks Kina), dále dva songy ze split EP s Dr. Martins (v tom i cover od Incivili), dva se splitkem s Garrotou (chybí Infrangete La Legge od Gangland), dva se splitka s Orgullo Sur, další tři z jejich posledního singlu Orrizonti di Liberta a poslední je nevydaná věc Rivolta od Plastic Surgery, kterou ale můžete znát z youtube a kde účinkují Legitime Violence. Název by se dal přeložit něco jako Vzpomínky ze zapomění, čímž kapela chtěla zřejmě říci, že už není aktivní. K jejich muzice...no rozhodně ale opravdu rozhodně kapela nezní jako ostatní Italské kapely :) (určitě víte, co tím myslím). Jejich muzika je pomalejší, parádně melodická (jak jednotlivými kytarovými vyhrávkami, tak celkově kompozicí každé jednotlivé písně) a to uslyšíte již od prvních tónů úvodního songu Ragazzi Come Noi až po Rivoltu. Kapela se nebojí akustické kytary, ale ani piana a saxofonu (to uslyšíte v naprosto geniálním songu La Cittá Del Silenzio, který bych řekl, že je zde v jiné verzi, než na albu La Stagioni Della Vita). CD, které má hrací čas něco přes 63 minut, je zabaleno v krásném digipacku s parádní grafikou, uvnitř pak jsou texty, fotky z koncertů, členů, tetovaček, atd... Parádní kompilačka všech singlů kapely, z EPek a splitek, kterou dostanete na jednom CD. Jediné co mi není moc jasné je fakt, proč tam nejsou i ty dva zmiňované covery nahoře, protože si myslím, že by se na placku akorát vešly.

Druhý plnohodnotný album této kapely z Birminghamu vyšlo v roce 2018 na Askania Productions jako CD a kazeta a nyní v roce 2020 vychází i jako LP (300 kousků na bílém vinylu). Mimo tohle má kapela na kontě Epko, nějaký kompilačky a splitko s Bakers Dozen. Na CD i LP najdete 11 nových věcí, akorát grafika obalů se liší (respektive fotka, kterou najdete na CD jako podklad pro titulní song je použita jako obal desky). Kapela hraje v pěti a Jedd, který se začal věnovat jen zpěvu tu má v písních The Kids Aren´t United a Fuck Your Agenda slajdovou kytaru (což já mám moc rád – viz třeba The Corps). Songy jsou povětšinou v rychlejším tempu, krásně je to vidět na titulní skladbě Society Falls, Facemelter (kde je perfektní sólová kytara) nebo Fight or Flight. Najdete tu i pomalejší věci – třeba Adam Johnson (věnovaná bývalému fotbalistovi, který v současné době sedí za zneužívání nezletilých dívek), Heads Held High nebo Taxi Driver (která má hodně zpěvný refrén). Témata songů jsou úpadek společnosti, kdy je demkracií omlouvaná kdejaká šílenost, zbabělcích (Facemelter), pozérech a těch originálních a pravejch skins (Yellow Lace Brigade s parádním rnr riffem, The Kids Aren´t United a Try Hard), taxikář zabiják (Taxi Driver) nebo třeba zpívaná historie kapely (poslední That´s That, kde je slyšet i akustická kytar a spolu s prvním songem je to nejlepší věc na desce). Jinak booklet CD je za mě udělán graficky lépe než přiložený papír, který je u LP, ale u obojího zde najdete texty a fotky kapely. Jedna z nejlepších britských Oi! kapel současnosti, hlavně díky rytmu a sólovým kytarám. Fakt paráda.

Núcleo Duro je chuligánská kapela z Lisabonu a pokud sledujete BB déle a pravidělně, tak víte, že si zde můžete přečíst recenze na jejich čtyři Epka – Sporting Hooligans, Má Onda, Ódio Eterno a Botas, která všechna vyšla na Forca Bruta Discogs v rozmezí let 2011 a 2018. Noitas de Terror je vlastně jejich kompletní diskografie, takže na LP najdete celkem 16 songů ze všech výše zmíněných Epek. Stejně tak jako Epka, tak i LP je limitováno na 2 x 100 kousků s jiným obalem (zlatý a černý). Kapela hraje těžkopádné surové Oi!, ale nebojí se do zvuku zapojit i klávesy (Sporting Hooligans, Má Onda ,Sempre a Combater, Freak) nebo saxofon (Ódio Eterno). Jelikož na BB najdete recenze na vše, co kapela vydala, tak se nemá cenu nějak extra rozepisovat. Hudebně bych to připodobnil ke kapelám jako Warboots, Klase Dirigente, Combate 49 nebo portugalskému projektu Gume, akorát s mnohem tvrdším zvukem. Obal je udělán úžasně, jak tomu na Combate Brutal bývá - k desce je přidán papír s texty, obrázky a fotkou ekipy Sportingu plus historie kapely (ale jen v portugalštině). Fajn diskografie, která je složena s věcí, které se těžko nebo draho shání na jednom LP v super provedení. Jinak osobně by mě zajímalo, zda kapela ještě hraje, případně zda chystá něco nového.

V pořadí třetí plnohodnotné album této kapely z Puerto Mont v Chile vychází na Hostile Class a název by se dal přeložit jako Ochraňuj svůj domov. Album vychází po šesti letech od Sureňo, Rural y Brutal (mezitím kapela vydala celou řadu singů a splitek). Celkem zde najdete deset songů ve španělštině. Současná sestava kapely je čtyřčlenná, ale pořád si drží dvě kytary a solovej kytarista Carlos hraje fakt čím dál tím lépe – namádkou Mi Ciudad (Moje město), Identidad, Madre (Matka) nebo titulní Defiende tu Hogar. Vlastně skoro v každym songu vymrskne dokonalý sólo, který perfektně podbarví melodickou linku celýho songu. Jinak proti předchozím věcem mi přijde, že se zrychlilo tempo, ale to vůbec nevadí – má to fakt drive. V posledním Alyún Dia Regresaré (Jednoho dne se vrátím) uslyšíte i akustickou kytaru a parádně chytlavý refrén a asi nejlepší Willyho zpěv ze všech songů. Další songy jsou třebas Nunca Lo Voy A Dejar (Nikdy neodejdu), No Me Voy A Rendir (Nevzdám se) nebo třeba Luchar (Bojovat). Ze seznamu songů je vidět, že tam jsou jak klasická, tak i hodně osobní témata. Za obal je (tak jako vždy) zodpovědný Gustavo – kresba v oldskůl stylu, uvnitř pak texty a pár fotek a děkovačka – standard. Tohle je naprostá bomba a všichni kdo mají rádi melodickou muziku, tak se po albu podívejte.

Čtvrtý album týhle kapely z Montrealu vychází jako gatefold LP (černý a flekatý vinyl) s texty, děkovačkou a fotkami uvnitř díky třema labelům (z čehož Bad Report vůbec neznám a asi je to label kapely a Bad report se také jmenuje mimochodem jeden song na albu) a celkem zde najdete 14 song rovnoměrně rozdělenách na obě strany desky. Kapela je pětičlenná a od prvního songu Camels až po poslední Fate jí to pěkně odsejpá. Rytmus je rychlejší a občas uslyšíte i jiné hudební vlivy, jako třeba metal/crossover (konec Berlin Wall) nebo ska/two tone (Peoria, kde je slyšet i harmonika). Jak už jsem psal výše, některé songy jsou tvrdší a rychlejší (No Heroes, Playground nebo hnedka první Camels), ale většina je více melodická (třeba Bad Report mi připomíná starší věci od Patriot, dále pak Winds, kde zase slyším jejich kámoeš z Tailgunner, nádherná Wasted Days nebo Peoria). Zpěvák má v některých písních parádně zastřenej hlas (třeba Colour of the Rose) a v nějakých mu zase notně vypomáhá kapela v singalongu (Life Sentence). První kytara je se nebojí vyhrávek (super solo je třeba v posledním songu Fate nebo Berlin Wall) zatímco druhá drží rytmus v pozadí. Jinak kapelu můžete znát asi díky jejímu albu Better Days, které vyšlo na CZ labelu Vinyl 4 Bootboys v roce 2014. Fajn věc, která rozhodně nenudí.

Dva roky uplynulo od dvou Epek, které vydali Paris Violence naposledy. Na podzim letošního roku přichází tahle Oi! wave kapela s novým mini albem. To vychází jako limitovaná edice na CD u Islika Produktions (100 kousků) a jako pestrobarevné LP na Casse-Os Records (300 kousků). Flav na tomhle albu má kromě sebe i další hudebníky, kteří mimo něj obstarávají basu, bicí, kytaru a klávesy. Celkem na albu najdete šest kousků, vše ve francouzštině (mimo instrumentálního pianového intra Le Long Des Quais). Hnedle druhej song De L’eau Sous Les Ponts na něj tématicky naváže (intro má nějakou souvislost z nábřežím, dvojka se pak týká vody a mostů) a hudebně je to přesně ve stylu Paris Violence – kytarové vyhrávky, klávesy, zpěvný refrén a vyhraná basa na pozadí. Trojka se jmenuje Pertes Et Fracas (Ztráty a pády), uslyšíte v ní harmoniku, zpěvné chorály a má takový středověce depresivní nádech a osobně mi připomíná raný věci od Dana Landy. Následuje Les Berges de la Quarantine (něco jako Břehy karantény) v pomalejším tempu, Alerte au Malibu (Pobřežní hlídka) a poslední Les Jours Reculent (Dny plynou), která je opět pomalejší a je to jakési outro s recitovaným zpěvem zastřeným přes efekt. U Paris Violence jsou hodně zásadní a zajímavé obaly a nejinak je tomu i zde, protože tenhle obal Vás určitě zaujme a já bych to popsal ve stylu Lovecraft na LSD :). Jinak uvnitř najdete texty, fotky kapely, fotky měst po povodních (opět asi nějaká souvislost s některými písněmi) a obrázek od Flava. Výborný, jen škoda, že neumím francouzsky a že v bookletu není alespoň pár slov v angličtině o čem je text.

V roce 2020 měly Paris Violence 25 let výročí založení kapely, takže vyšla celá řada reedicí jejich raných věcí a tohle je jedna z nich. Album původně z roku 2001 (v té době deváté album kapely) vyšlo jako CD v digipacku na Islika Produktion/KB Records a jako LP na Common People Records. Obě verze jsou obdařeny novým obalem (i když v obou verzích alba je i odkaz na grafiku původní, která se mně osobně líbila mnohem více) a songy jsou remasterovány. Celkem zde naleznete 10 songů v klasickém duchu Oi! wave – klávesy, samply, akustika, kytarová sóla, atd.... (například začátek Psykhouchka, nebo třeba Troisième Nuit Dans La Bagnole). Proti současným nahrávkám kapely je tohle trošku hrubší, přecejen odsup dvaceti let je poměrně dost a nejvíce je to asi patrné na Flavově vokálu, který prostě kdysi zněl hruběji. Taky to byl pouze Flav, který v té době nahrával všechny nástroje. Témata songů se týkají opět historie (například Pařížská komuna a song Raison d´Etat), dále třeba osamělost a zmatenost člověka v moderním městě, které byť je živé, tak ve finále připomíná spíše poušť (Dur d´etre un ange) nebo třeba čas, kdy dochází k opouštění idolů (Le crepuscule des idoles). V bookletu najdete vše, co potřebujete, takže texty, fotky, obrázky a pár slov o nahrávce (ale všecko ve francouzštině). Klasika.

Druhé album téhle polské mod beat kapely vychází na polském labelu Oldschool Records (neplést s tím německým), který vydává kapely jako The Analogs, Lazy Class, Zbeer, atd... První album kapely se jmenovalo All-Nighter a vyšlo ve spolupráci s Contra Records před dvěma lety. Kapela je tříčlenná a CD obsahuje 10 songů v angličtině (z nichž některé najdete na youtube kanále kapely https://www.youtube.com/channel/UCwmKRRQPZBDLPOn2peeAqBA). CD je uděláno jako digipack hozený komplet do červené barvy s texty a fotkou kapely. Hudebně je to těžká pohoda ve stylu mod beat a streetpunk kapel alá The Manics, Cock Sparrer a dalších. V songu Bombs uslyšíte klávesy a two tone kytaru. V Pleasure Trap se pěkně mění tempo z pomalého do rychlého a opačně. V Needful Things zase uslyšíte rychlejší tempo a parádní kytarový solo.Textově to jde od vážnějších témat jako jsou role (Roles), které od Vás lidé očekávají, ale vy je hrát nechcete dále zdi (ať už pomyslné nebo skutečné), které jsou budovány mezi bohatými a chudými (Walls), válka, kterou nejvíce odnášejí ti, kteří s ní mají nejméně společného (Bombs) až po osobní věci a pocity, které uslyšítě v Pleasure Trap nebo Red Rose (kde jsou opět klávesy). Kapelu jsem předtím neznal a určitě stojí za poslech, pokud máte rádi melodické věci.

Repeat Offender pocházejí z Los Angels a toto je jejich šestipísňový demo debut, který vychází jako EP (373 černých kousků a 158 v barvě kosti) na Mendeku Diskak. Původně vyšel demáč na kazetě, ale už je vyprodán. Už podle grafiky můžete odhadnout, že se bude jednat o rychlý a syrový hardcore/oi/punk ve stylu kapel jako All in Brawl, Impact Zone nebo The Detained. Jak jsem psal výše kousků je šest, ale časově se stopáž songů pohybuje od 53 s do 1:47, takže jo, odsejpá to :). Songy se jmenujou Prime Suspect, Blood Feud, Con Job, Debt Collection, Consequence a Fraudulent. Zvuk, zpěv a celkově celá koncepce je hodně hrubá a syrová, ale to je asi i účel, písně jsou většinou v rychlejším tempu, ale jsou zde fakt dvě sypačky – Blood Feud a Debt Collection (kde se zvuk virblu skoro slévá do jednoho zvuku). Za mě se mi nejvíce líbí předposlední věc Consequence a Con Job. Za obal je zodpovědný Nicky Rat. Kdo má rád kapely, který se s tím moc nseserou, tak zkuste poslechnout na https://mendekudiskak.bandcamp.com/. Je to demáč, takže bez hodnocení.

Po dlouhých třinácti letech vydává tahle kapela z Drážďan (která hraje mimochodem 25 let) svoje třetí (respektive čtvrté) album s názvem Zeit zu Handeln (Čas jednat). Proti předchozímu albu (ale i živým kocnertům, kterých je u nás celkem dost) má kapelu změná na postu zpěváka a basáka, ale zůstala stále čtyřčlenná a na kytaře pořád Timo, který je s kapelou od začátku. Album vychází jako CD (digipack v počtu 500 kusů) a LP na FK Produktion a celkem na něm najdete 11 songů v němčině včetně instrumentálního intra (což je ze začátku solidní western s akustickou kytarou a vybrnkávačkou alá Ghost Riders in the Sky). V pár písních najdete i rychlou kytaru na druhou dobu (Überzeugungstäter – Přesvědčovač a Fuck You). Jinak je to klasický německý Oi!, střední a občas rychlejšího rytmu, jsou tu singalong refrény a i fajn vyhrávky (za obojí třeba Egal nebo 25 Jahre). Textově se kapela zabývá přátelstvím (Alter Freund – Starý přítel), věcmi kolem kapely (Wir sind die Roials – My jsme Roials a 25 Jahre – 25 let), o bulvárních zprávách, které media prezentují, přestože je celá řada důležitějších problémů (Egal – Je mi to jedno), důsledky chlastání (Nie wieder – Nikdy více) nebo jak je nám jedno, co si o nás ovečky myslí (Fuck You!). Parádní jsou určitě věci jako Alter Freund, Nie wieder nebo Therapie. V bookletu jsou texty a hromada fotek. Já mám veškerou tvorbu Roials rád a vždy se těším, když je mohu vidět na živo (a to se týká jak muziky, tak i pokecu). Super!

Nové EP Pařížské Oi! kapely Squelette (Kostra) by se dalo přeložit jako Pokus o vraždu a najdete na něm dva songy. V kapele působí lidí, kteří se motají kolem Lion´s Law, Rixe, The Sultans atd... Kapela je čtyřčlenná (klasika – zpěv, kytara, basa a bicí) a na basu jim hraje dívka – Eva. Bigorna vydala EP ve třech variantách barvy obalu (modrá, červená a černá, každý po 123 kouscích) plus 23 testpressů, kde je na obalu kapela. Songy se jmenují Tentative d´Homicide a Passagers (Cestující). Hudebně se jedná o hrubší francouzské Oi!, v němž jsou slyšet klasický kapely 80. let nebo i novější věci jako třeba Oeil Pour Oeil. První song je fakt temný a tvrdší a z jeho názvu vyplývá, o čem je (songu odpovídá i obal desky, který je inspirován Jackem Rozparovačem). Ke konci je jakási mezihra/vyhrávka následovaná citovaným zpěvem. Poslechněte zde https://youtu.be/9DsDmyaYfOc. Druhý song je více melodický (hlavně refrén s hlubokým chórem v pozadí) a je o jakémsi bilancování třicátníků, kteří už mají něco za sebou a ke konci je opět jakási mezihra. Grafika a zpracování obalů je jedním slovem super, ale na to jsme u Bigorny zvyklí. Celý se to hemží kostrama, lebkama, pavoukama a pavučinama. Papír s texty je vystřižený do tvaru rakve, kapsa na Epko obsahuje zevnitř jakýsi citát “nous les os qui sommes ici, attendons les vôtres” což je vyňato ze vstupu do kostnice v portugalském d´Evoru a znamená to něco jako “My kosti zde čekáme, až se k nám připojíte.” Krom toho je tu jedna fotka kapely a děkovačka. Kdo má rád starý francozuský zvuk, tak se u Squelette určitě nesplete.

Kapela Sta. Cruz pochází z Baskitského města Bermeo a tohle je jejich demáč, který vychází na Mendeku Diskak v počtu 511 kousků (308 černých, 98 červených a 105 bílých + 20 testpressů). Kapela je čtyřčlenná a na desce najdete celkem čtyři songy (dva ve španělštině a dva v baskitštině) – Asedio Constante (Stále obležení), Askatasune (Svoboda), La Muerte Por Babor (Smrt v přístavu) a Bermio 1937 ta vypráví o námořní bitvě v rámci Španělské občanské války. Muzika je v rychlejším tempu, je hodně přímočará, ale zvukově určitě nepoznáte, že se jedná o demáč. Má to ten rock´n´roll Chickswick zvuk i s kompletním drivem a fakt vyhranou baskytaru (třeba Askatasune nebo začátek La Muerte Por Babor). Občas se střídají vokalisti (první a poslední song) a uslyšíte i fajn singalongy. Obal je červeno-bílý, což odpovídá barvám vlajky města, uvnitř pak najdete papír s texty a na obalu testpressu je fotka kapely. Za mě velké a příjemné překvápko.

Tahle holandská úderka má za sebou dvě alba a jedno Epko a tohle je tedy jejich třetí dlouhohrající počin a jmenuje se Never Enough. V kapele hraje na kytaru Rudo, který hrával v Razorblade. Teďka je sestava proti předchozím albům jen tříčlenná a zpívá basák Jesse. Na novém albu najdete celkem devět písní v angličtině – na teaser k albu se můžete podívat zde https://youtu.be/E2FYVpfp43E. Všech devět věcí je v nadupanym tempu syrovýho rock´n´rollu a určitě v tom jsou slyšet kapely jako Rose Tattoo, Carburetors nebo třeba Nashville Pussy. Parádní songy jsou určitě pomalejší Little Bit, dál potom Shoot the Man Down, Ride, Game a především poslední věc Crawling, která začíná naprosto famózně. Kdo má rád pěkně nabroušený kytary (ať už riffy nebo sóla) a rnr zpěv se vším tím yeah atd… tak tohle je přesně pro něj (pusťte si ten teaser, tam je to jasný). Jinak obal je udělanej alá předchozí – borci v maskách, kvéry, atd… O vnitřku bookletu toho moc nemám, zatím to je jen elektronicky.

Kapela Still Defiant pochází z Německa a na kontě má demáč a Epko Till the End a z obou věcí zde najdete nějaké songy. Kapela hraje ve třech – kytara a zpěv je Lars (Shaved Heads, Buzz Off!, Larry Noseman), basa – Matze (Endstufe) a bubnuje jim Nikky. LP je venku v počtech 500 kousků (350 čistých s černejma flekama pro Evropu a 150 černých pro USA). Celkem zde najdete 10 songů v angličtině (včetně coveru For You od Anti Nowhere League a Fatigue od Blitz) a v některých uslyšíte i piano (třebas zrovna Fatigue) nebo třeba tamburínu. Skutečně nové jsou zde dva songy a to SHR Rule OK (klasickej rokec) a Young Warrior (kde je slajdová kytara a ženské vokály). Pokud znáte projekt Laryho Nosemana, tak to zní hodně podbně....takový pomezí punk rocku, bovver rocku, rock´n´rollu, atd... (obal demáče vychází z obalu Joy Division, akorát bubeník má hlavu Begbieho z Trainspottingu). Celý to zní parádně nostalgicky a zvuk je opravdu jak ze 70./80. let. Většina songů je rychlejších, ale jsou tu i pomalý věci jako třeba poslední na straně A Total Surviolence nebo uplěn poslední Go Your Way se singalongem. Z novejch kapel bych to přirovnal k No Resistance a jejich albům VITRIOL nebo Nova Methodus. Uvnitř pak najdete papír s textama a nějakými obrázky kapely. Poslouchá se samo.

Strike First za Atlanty vznikli na troskách kapely DDC, která měla chystat letos nové album, takže tu místo toho máme debutové mini album na LP (100 černejch a 200 flekatejch kousků) právě od Strike First. Z DDC tu je kytarista a zpěvák Wynn, kterej hrál i ve Fatskins. Celkem tu je 8 songů včetně coveru Bring It On Down od Oasis (samozřejmě tvrdší jak originál) a taky znovu nahraného songu Fight Like Hell (o rvačkách s policajtama), který vyšel na splitko z Assault and Battery v roce 2015 (tuším, že zde část songu zpívá někdo jinej). Song The Enemy si můžete poslechnout i zde https://youtu.be/2DOmCRVoD-s. Čekejte naprosto skvělej streetrock s perfketní kytarou/kytarami, vyhranou basou v pozadí a singalong refrény (třeba poslední Wolves je na to ukázkový příklad). Těžko ale vybírat nějakej song, kterej vyčnívá nad všechny. Hnedka první Unbreakeable je hymna jak kjáva pro všechny kamarády a členy rodin, kteří za Vámi stojí za všech okolností, pokračujeme Dead End Boys o všech pouličních dětech, The Flame je o plameni, který v srdci nevyhasne i když jsme už o něco starší, než na začátku a Dirty Kids je podobná jako Dead End Boys. Uvnitř je papír s texty, fotkami a rozstřílenym bombardérem. Parádní streetrock!

Demáč pařížské kapely, který vyšel na kazetě v roce 2019 na Le Diable Au Corps (ten vydal na kazetě i demáč Faction S, kteří pak také vyšli jako LP na Combate Brutal) obsahuje původních pět songů plus navíc song Arsenic (který je ale na demu jako skrytá věc) a dočkal se vydání jako single sided LP. V kapele najdete členy z Faction S, Outreau, PMS nebo Chrome Reverse a na basu jim hraje opět dívka (jako ve Squelette). Současná sestava kapely je pětičlenná. Kopií vyšlo 100 s černým obalem a 100 se zlatým obalem plus nějaké testpressy a obal je stejný jako na jejich demo kazetě. Mimochodem demáč si můžete poslechnout třeba zde https://www.youtube.com/watch?v=ZNwQ6hbc9To. Songy se jmenují Molosses (Dogy), Peur Sur Le Nil (Strach na Nilu), Vierge de Fer (Železná panna), Coup de Grisou (Výbuch plynu) a právě Arsenic (Arsen). Celkový hrací čas je něco přes 10 minut a jenom poslední song Tchernobyl má přes dvě minuty. Zvuk je hodně hrubý (ale ne nekvalitní), tak jak to francouzské kapely umí a určitě na vás dýchne duch 80. let. Brutal Combat, který slyším hlavně v songu Peur Sur Le Nil – společný zpěv a změna rytmu k rychlejšímu ke konci songu a pak taky v dalším parádní songu Coup de Grisou, kde je i kytarová vyhrávka a samozřejmě titulka Tchernobyl, která je tempem asi nejrychlejší z desky. U desky jsou texty, foto kapely a pak obrázky zombíků (který jsou i na kazetě) a pak maskot kapely, což je jaká si Godzilla - skinhead, ničicí město. Tohle je prostě uplně perfektní.

Hard Targets pocházejí z Australského města Melbourne a poprvé o sobě dali vědět v roce 2012 Epkem File Under Maximum R&B. Tohle je jejich první dlouhé album a najdeee na něm celkem 11 songů. V kapele (která je čtyřčlenná) působí kytarista Phil, kterýho můžete znát třeba z Marching Orders, Blister nebo Bulldog Spirit. LP vyšlo v počtu 300 kousků a za grafiku je zodpovědný Brod (kterej hraje taky v Marching Orders, Stranglehold nebo třeba RazorCut). Abum otevírá song Life at the Top, který mi začátkem připomíná Get a Rope od Cock Sparrer, dvojka Gotta Be More Alive je zase refrénem trošku do bovver rocku. Hudebně to připomíná právě ty starší anglické klasiky (například v Government Bedsit Blues slyším kytaru jak od Cockney Rejects). Stranu A pak zakončuje parádní věc Best Years of Your Life. Hodně rocková je i první věc ze strany B – Nothing to Prove. Další Home But Far Away a Hard to Kill patří mezi pomalejší věci alba a jsou zde fajn refrény s fajn zpěvem. Celkově strana B mi přijde v pomalejším tempu, než strana A, ale za mě to určitě není na škodu – třeba baladový začátek poslední věci Kiss Me Deadly. Určitě velkej palec dole pro kytaru, která fakt umí sóla a vyhrávky. Uvnitř najdete papír s texty, kde jsou různé škrtance, jak se songy vyvíjel a co hlavně,tak u některých songů tu jsou akordy., což jsem zatím nikde jinde neviděl. Další kapela od protinožců, která prostě umí.

Po sedmileté odmlce tu máme nové CD/LP od těchto dneska už klasiků 77/Chickswick rnr zvuku z francouzského La Rochelle. LP by mělo být oficiálně venku koncem řijna a bude jich 350 červených pro Evropu, 150 černých s jiným obalem pro USA a 20 testpressů. Celkem tu máme deset songů v angličtině na hracím časem něco kolem 25 minut. A od prvního Don´t Wanna Do It to prostě šlape ve stylu, na kterej jste zvyklí – kytara s lehkym boosterem trošku šmrcnutá rnr rytmy a dokonce i hospodskej klimpr. Dál se připravte na zpěvný melodie zpívané nonšalantním hlasem ve stylu “jakoby nic”, rychlejší tempo a kytarový vyhrávky, které kapela umístí přesně do místa, kde je čekáte (Back Street Ditty, Ain´t That Drunk nebo No Turning Back). Jinak jsou zde i pomalejší věci jako třeba You´re A Disease, Fancy Pills nebo poslední Hate At First Sight (kterej zní, jako by v něm zpíval někdo jiný). Jinak uvnitř by měly být texty, potisklá kapsa na desku a kód na stažení. Na obalu desky je na zdi napsán název jejich prvního EPka Bloody Boredom. To delší čekání se vyplatilo a tímhle albem dostanete přesně to, co od Janitors čekáte.

Druhý album těhlech pohrobků Dischargeru vychází opět na Rebellionu a to jako LP, ale i CD, kde najdete tři bonusy ve formě skladeb z kompilačky Oi! Ain´t Dead – Tough Control, I´ve Had Enough a Self Destruction). Po mluveném intru (z filmu Mstitelé z roku 1982) tedy následuje šest jejich songů plus cover verze Fortunate Son (od Creedance Clearwater Revival), kterej je samozřejmě hozenej do tvrdšího a rychlejšího rytmu. Od první písně Tained Streets to do Vás kapela fakt napere a čelist Vám spadne u třetího songu Kill´em All, kterej začíná přesně tam, kde skončili Discharger na svém vrcholném albu Sword of Our Ancestors. Následujou dva ultramelodický songy s názvy Rat Race a From the Gutter, což je pravděpodobně je nejlepší věc z alba, která začíná skvělým singalongem. Další v řadě je Skinhead Rock´n´Roll s fajn bluesovym rytmem a vyhrávkou na konci. Celej song zní jak od Chickswicku, akorát s moderním zvukem a pojetím. V podobném duchu následuje i poslední jejich nový song Through the Fires. Představte si hodně zrychlený Templars nebo Legionaires víc osolený rock´n´rollem a dostanete zvuk The Reapers. Naprosto skvělá věc, která vyjde 9. října!

Kompilačka, která obsahuje všech devět songů z jejich alba This is America z roku 2012 (respektive ze Epek Real American Oi! - 2013 a splitka s Lonewolf NYC Who Will Survive... - 2014), čtyři věcí z Blood in the Sand, který vyšlo jen digitálně v roce 2015 (respektive jako CD-R) a pak song Valhalla (kterej teda po pravdě nevím, kde se vzal, protože ani na jednom ablu není). Tahle verze vyšla ve 150 černých kusech a ve 100 tmavě modrých. Pak následoval ještě repress z roku 2021, kde je teda papír s texty na rozdíl od týhle verze, ale co už :). Jelikož obě výše zmíněný Epka vlastnim ,tak jsem si tuhle kompilačku vzal hlavně kuli věcem z Blood in the Sand, což je vlastně deset let stará věc. Opět zde jsou krásně vyvážené melodické věci jako třeba This is America, Way of Life, Corrective Action, American Skinhead nebo pomalá Blood in the Sand a proti tomu tvrdší kousky typu Witch Hunt, RAF Anthem, Stand Alone nebo PC Society. Poselství je pět stejný, jako u dříve recenzovaného alba We the People. Tady je možná zajímavej fakt, že věci s This is America, které jsou služebně starší mi znějí trošku líp (ať už zpracováním, tak zvukovou kvalitou) líp, než ty songy z Blood in the Sand. Tahle verze desky neobsahuje žádnej papír s textama a za obal je opět zodpovědná Muna. Prima sbírka většiny písní, které kapela kdy nahrála na jednom nosiči. Dobrý, ale bez hodnocení.

První recenzí v roce 2020 je výběrovka Worldvide Viking Rock 2, která vychází jak na CD, tak i na LP u Vikingarock France. Již tradičně zde najdeme kapely/projekty, kde hraje Ari, takže tentokrát to jsou Mtorr, Rockarska a Seppä Ilmarinen. Dále tu tradičně jsou francouzi Carcereduro, potom španěláci Drakkar a švédi Vindvak a Hednaljus. Mimo songu Faravid od Seppä Ilmarinen a věcí od Carcereduro - Chevaliers Templiers a Napoléon Et Sa Grande Armée jsou všechno nové věci, které nikde jinde nenaleznete. Věci od Carceroduro jsou ale nahrány v nové verzi. Celkem je zde 12 songů, z tím, že Seppä Ilmarinen a Mtorr zde mají jen jeden vál, ostatní kapely songy 2. Super je, že většina kapel zpívá svým rodným jazkem, takže tu najdete směsku finštiny, švédštiny, španělštiny, fracnouzštiny a angliny. Po prvním poslechu mohu rozhodně doporučit obě švédské kapely. Vindvak už znáte (vyšlo jim Epko na Powerfist) a v jejich prvním songu Skogsfrun uslyšíte i klávesy a Hednaljus (podle fotky mají jen dva členy, ale podle infa na stránkách hrají v regulérní trojčlenné sestavě). Dále mě překvapila Rockarska hlavně jejich první songem Rock Hard for Norden, jejich druhá věc The Norhtern Lands je v typickém pochodovém rytmu Ariho projektů. Věci od Drakkar jsou v pomalejším tempu. Jinak jak jsem psal nahoře, album vyšlo jako CD i LP a uvnitř najdete texty a fotky členů kapel. Za mě povedená kompilačka, která mapuje známější i méně známé viking rockové kapely z celé Evropy. Super.