Kapela Alternate Action ukončila cca před deseti lety činnost tím, že vydali kompilačku Thin Line a zpěvák Gred se šel věnovat Bishops Green. Ty vydali celou řadu věcí, ale v roce 2019 Greg obnovil i Alternate Action a jejich první počin po znovuzrození je tohle single sided LP s názvem Violent Crime, kde najdete celkem pět věcí. Album vychází jak jako CD, tak i jako deska (350 stříbrných a 650 bílých desek). Celkem zde jsou čtyři nové věci – Violent Crime, One Way Street, Antisocial a Pushed Aside plus nově nahraná Skinhead Way of Life, kterou můžete znát z kompilaček. Greg má prostě typický nezaměnitelný hlas, který je charakteristický pro všechny jeho další kapely (Subway Thugs, The Lancasters), ale tady mě přijde, že je to asi nejtvrdší, co kdy nahráli. Ale jinak je hlas přirozený, žádná umělá tvrdost nebo hrubost, všechno je čisté a třeba v One Way Street jsou i pěkný vejšky. Hnedka úvodní Violent Crime vás kopne do roku 2008, kdy se kapela odmlčela. Další skvělá věc je song Antisocial, který si můžete poslechnout zde https://www.youtube.com/watch?v=OzZgXs8Qfd4. Pushed Aside je nejmelodičtější/nejpomalejší věc z desky s fajnovou ústřední kytarovou vyhrávkou, která je o tom, že sice nás můžete odstrčit stranou, ale my zde stale budeme. Kapela začíná přesně tam, kde před lety skončila, k tomu je zde super format single sided LP (kdy na prázdné straně je pěkný potisk). Super věc.

Nový singl od Asas da Vinganca vychází na novém labelu Doutor Skinehad Records v počtu 200 kousků (100 s helmou na obale, 100 s opuštěným zábavní m parkem a 20 testpressů). Mně se podařilo sehnat to s tou helmou, kde je odkaz na válku ve Vietnamu. Ten odkaz je i v intru před prvním songem, kde jsou z hlášky z Apocalypse Now – Smell of Napalm in the Morning. Song by se dal přeložit jako Bolest a sláva. Kapela to do vás hnedka po intru napere nekompromisním riffem alá Motorhead a s parádním singalong refrénem. Dvojka Rock dos Subúrbios je více melodická, opět obsahuje skvělý refrén, který doplňuje kytarová vyhrávka. Další sólo se objeví ke konci songu. Jak už názvy napovídají, songy jsou v portugalštině. Deska je udělaná po staru – černý vinyl s velkou dírou uprostřed, obal je jen kapsa, kde na druhé straně jsou texty, fotka kapely – stále ve tříčlenné sestavě a krátká děkovačka. Vnitřek je stejný u obou verzí obalu. Jinak za grafiku je zodpovědný člověk, který dělá obaly snad všem portugalským kapelám – Eis. Deska vychází na 8 Euro, což je fajn cena a já jsem rád, že stále vznikají nové labely, které se pouští do vydávání desek. Oba songy se dají poslechnout na youtube. Fajn!

V pořadí třetí album téhle brněnských pankáčů se jmenuje Poselství moci a kapela ho vydala po třech letech opět sama. Proti minulému albu došlo k výměně na postu basáka, jinak je sestava stejná – čtyřčlenná, ale dvě kytary. Celkem zde najdete 10 songů v češtině, přičemž Skinhead Girl je cover od The Pride (Princess for One Night). Po prvním (ale i po dalších) posleších musím konstatovat, že kapela šla strašně nahoru a strašně mákli na kytarách a celkově na melodiích. Rorýsek taky daleko víc pracuje se svým hlasem a umí zpívá jak čistě (Maskovaní machři) ale i hruběji (třeba první Exploze). Dobrá je vytažená basa, která je krásně slyšet v každé písni. Naprosto perfektní je třeba druhý song Poselství, kde je začátek jen s kytarou a zpěvem (což mám moc rád). Song se tématicky věnuje zničené planetě, na které žijem. Dál je to určitě píseň Přátelství, kde hostuje Špenát z Neparkovat Vjezd (a v refrénech uslyšíte celý zbytek Neprakovaček) a s Rorýskem se střídají v jednotlivých částech slok. Téma songu je poměrně jasné – kamarádství, které není samozřejmostí. Na song je i videoklip z roku 2017 https://www.youtube.com/watch?v=6kwQPReQ0gs. Jinak najdete zde jak vážný texty (třeba Hrdina, která je o vojácích a jejich údělu a která se nese v pomalejším rytmu, Ráj, která pojednává o neřízené migraci do Evropy a kterou kapela určitě nasere celou řadu lidí – pokud se jim to ještě nepovedlo :) nebo Baron o současném premiérovi ČR a o tom, jak se dají jednoduše opít rohlíkem/koblihou), ale i odlehčenější texty (jako třeba Vánoční, která popisuje celej ten vánoční shon od trhů, přes pečení, nákupy, přežírání až po dárky nebo poslední Černobílej svět, což je hymna tatéra, kterej rozdává svoje díla na lidská těla). Booklet je udělaný moc fajnově, s textama (včetně chyb a překlepů, ale nikdo nejsme dokonalej), celou řadou fotek členů, děkovačkou a pozdravama. Parádní věc a palec nahoru za to, že kapela se neustále vyvíjí.

Brutal Savage je kapela z oblasti plání ruského Tatarstánu (město Bulgar), hraje ve třech a tohle je jejich druhá věc, která vašla ve dvou verzích na kazetě a ve třech verzích na EP (obal “vykradený” od l´Infanterie Sauvage a Brutal Combat, každý po 20 kouscíh, plus “normální verze). Ta normální verze připomíná designem a fontem písma zase věci od Vulture Rock Records. Mimo tohle kapela ještě vydala singl My Home, který si můžete poslechnout na youtube. Deska s velkou dírou uprostřed každopádně obsahuje 4 věci – instrumentální Intro a Seek and Destroy na straně A a Asociale Oi! (od Nabat, ale v ruštině) a Last Battle na straně B. Oba jejich songy se týkají války a bojů, první věc Seek and Destroy je o Vietnamské válce a Last Battle (která je pomalejší než Seek and Destroy) je potom o tom, když dojde během bitvy k souboji face to face. Instrumentální intro začíná vojenským pokřikem, který se používá k pochodu a pak to přejde do stadanrdní melodie s kytrovými vyhrávkami. Zvuk je hodně syrový a zpěv hrubý a jsou zde slyšet i HC vlivy alá Shipwrecked. Uvnitř najdete papír s texty na jejich dva songy, děkovačkou a velkou fotkou kapely. Fajn věc.

Butcher´s Nail je nová kapela ze severu Ameriky (Detroit v USA a London v Ontariu v Kanadě), kde působí celá řada profláklejch týpků. Takže na vokáech je zpěvák z kanadských Alliance, kytarista Bill (Kriegs Legion, Rival, Rogues, ...), basák Pete (Shock Therapy, Wapons, ...). Jinak Pete nahrával na CD jak basu, tak i kytaru. Bubeník na tomto full albu je jiný než na EPku, tkeré vyšlo na Greyzone Records a které se jmenuje North American Standoff. Všech pět songů z něj můžete ale najít jako bonus na tomhle CD, kde je teda dohromady celkem 17 věcí. Zvukově se těch pět starších songů od nových nelyší (přecijen je to jen o rok starší). Po prvních tónech se určitě nabídne srovnání právě s Kriegs Legion, ale tohle není tak tvrdé, tempo je trošku pomalejší a je tam cítit inspirace průkopníky US rocku/punku The Stooges nebo Dead Boys. Zpěvák má naprosto parádní zastřenej hlas (ale to už určitě znáte z Alliance), kterej se do muziky skvěle hodí. Těžko se mi vypichuje nějakej nejlepší song, protože od první No Will No Way až po poslední Not Safe to opravdu skvěle sype. Naprosto parádní songy jsou třeba Chasing a Ghost, Stained Red Carpet (kde je vynikající ústřední melodie), rychlejší Dying To Be Free určitě poslední z nových věcí Going Home s geniálním sólem na závěr. Ve Free Me from the Dark je celej song odzpíván ženským vokálem. Textově je to dost kritické k současým problémům - například o právu držet zbraň, o tom, jak nás rozhodně zmanipulované zprávy neovlivní a budeme si myslet, co chceme, o globalizovaném světě nebo osobní zpověď zpěváka o jeho životě na maloměstě a kariéře v armádě. Booklet je jednoduchá dvoustránka s texty na songy mimo EPka (který jsou ale sakra malým písmem) a za grafickou stránku je zodpovědný Colonel Sanders. Je tam i nějaká krátká děkovačka a fotka kapely. Jelikož mám rád všechny kapely, kde členové Butcher´s Nail působí nebo působili, tak tohle je pro mě prostě super.

Druhé album a čtyři koncerty (včetně křtu, který teprve bude :)) za 28 let od vzniku kapely to nejsou zcela standardní počty pro kapelu, přiznejme si. Celkem zde najdete 11 songů, které se vice či méně týkají vážných témat z historie od starověku až po současnost. Zajímavý je, že jsou řazeny chronologicky, to znamená začíná Lakedaimon ve starověké Spartě, pokračujeme přes pohanské věci týkající se starých slovanů až ke knížeti Boleslavovi, potom se šoupneme až do 20. Století – Země Mluví (což je zhudebněná báseň od Viktora Dyka), k legionářům – Plukovník Švec, do 1938 k Mnichovu – Měli jsme se bít, do 1942 do Lidic, dál na začátek 50. let k odbojové skupině bratří Mašínů, až po současnost/budoucnost a ideální zřízení společnosti – Junta a opovrhování současným konzumem – Nový člověk. Kapela působí ve tříčlenném složení, ale proti minulému albu je tu určitě posun – kytarový vyhrávky v Sclavinii, Plukovník Švec nebo v nervy drásající kytara v Lidicích, střídání vokálů s basákem (V Země mluví jsou i ženské zpěvy) a standardně vyhraná baskytara (třeba v Lidice – Nezapomeň nebo začátek Bratří Mašínů). Tak k textům jsem psal, že jsou vážné a určitě pro mnohé budou kontroverzní, jako celá kapela – třeba rok 1938 a vydání pohraničí bez boje a Beneš – intrikán, co dává mat sám sobě (v songu Měli jsme se bít), bratři Mašínové a jejich činy nebo vojenské zřízení jako ideální forma státu. Za obal může Tlustej Tony a to je záruka kvality, I když tady nečekjte nějaké komixové postavičky, ale tématické obrázky ke každému textu (kde je dole I připojen komentář od kapely, co chtěli textem říct) jako třeba fotky/sochy legionářů, Mašínů, vojáků, staroředckých bojovníků, atd… Osobně se mi líbí mnohem víc než jejich počin Nikdy se nevzdáme.

City Miles je nová kapela z UK, kterou můžete znát díky výběrovce Oi! Ain´t Dead Vol. 6, kde měli song Away Day (ten je tu taky, ale je nahrán znovu), což byl nejmelodičtější song z celé výběrovky. Kapela nyní vydává svůj debut s názvem Social Upheaval (Sociální změny), kde najdete celkem 12 songů s hracím časem plus/minus 30 minut. Hnedka od prvního songu No Guts budete vědět, kde se pohybujete, protože během 1:43, ve kterých nemá zpěvák skoro čas na vydechnutí, to do vás kapela sakra napere. Na albu se střídají rychlejší songy (třeba Criminals nebo Choose Your Glory) s vice melodickými (Empty Vessels, Enemy, Away Day, Long in the Tooth – což je asi nejlepší song z desky, Every Road anebo Dan Damage se skvělým refrénem). To ale neznamená, že by ty rychlé songy nebyly melodické. Na odkaze https://youtu.be/aKHtfyIayws si můžete poslechnout song Choose Your Glory. Kapela hraje v pěti a ty dvě kytary jsou parádně slyšet, zpěv není tvrdý, ale naopak melodický a všemu je pěkně rozumět. Cover je ve standardním stylu a stejně tak i muzika, která je prostě klasické britský melodický Oi!/punk alá třeba starší věci od The Business nebo Red London.

Druhý album v nové éře Close Shave se jmenuje We Are Pariah a zásadní je fakt, že na něm zpívá Lurch, který nahrál v 92 album Lone Riders. V sestavě je ještě basák Jeff (No Quarter), Jedd Baker (No Quarter, Luna Vegas) a Steve Walker (ex Section 5), ale to vy už určitě všechno víte. Album vyšlo jako LP (tuším že bílá – druhý press, červená a zlatá verze), ale i CD (ve spolupráci PST a KB Records). Celkem je na desce 11 songů. Zajímavá je určitě dvojka 20 Years On (která měla ale pracovní název Wedding Bells II) a která navazuje na song z Lone Riders o svatbě. Tentokráte se v ní zpívá o rozvodu, trablech, ale i o tom, jak dotyčné už nikdy nějaká zlatokopka neklofne. Další je Festival of Hate obsahuje skvělou kytarovou i basovou linku, potom Come to Brum o ne příliš lehkém životě v jejich rodném městě a stranu A uzavírá halekačka Plant Pot. Stranu B otevírá vážnější song 1974, který se věnuje bombový útokům PIRA v Birminghamu, které usmrtily 21 lidí. Song má pomalejší instrumentální začátek, který asi po 2 a půl minutě zrychlí do normálního tempa. Nechybí samozřejmě ani song věnovanpů pozérům s prostým názvem Cunts Anthem, po kterém následuje In the Grey Again, která je o tom jak jsme všichni v greyzone v cajku :) a kapela si zde trošku dělá prdel z Rebellion Festivalu a HITS. Přepdoslední Angry Man je věnovaná všem za klávesnicí, co škodí a poslední se jmenuje Beginning of the End, cože je pro mě asi nejlepší song z desky obsahující skvělou basovou linku. CD verze má v bookletu více fotek, než LP. Jinak uvnitř jsou texty, které jsou ručně psané s úpravami a drobnými kresbami. Kdo má rád rockovější Oi! a má raději album Lone Riders než jejich dřívější tvorbu, tak tohle je přesně pro něj.

Split EPko, které vychází jako dvanáctipalec od katalánských Codi de Silenci a švédských Sabotage vydalo Bords de Seine spolu s Fénix Records v počtu 500 kousků na černím vinylu + 12 testpressů. Každá kapela zde má dva songy ve své mateřštině a kdo sleduje novinky, tak jistě ví, že to jsou všechno covery. Desku otevírají Codi de Silenci s válem Records (což se dá přeložit jako Vzpomínky), což je v originále Moder Svea od Enharjarny a druhej song je El Futur (Budoucnost) a to není nic jiného než kultovní Ny Tid od Midgards Soner. Takže za mě první strana na pohodu :). Druhou stranu otevírá Stolt och stark od Ultima Thule, což je je jediná se zachovaným textem a dál tam je Skitgata (Hnusné místo) a to není nic jiného než Zero Street od Rogues z Detroitu. No takže druhá strana ještě lepší…samý kultovky. Tak Codi de Silenci hrají věci velmi podobně jako originály a před El Futur je i mluvené intro, stejně jako u originálu. Song Records je osobní text o vzpomínkách na mrtvého člověka, kdy na začátku se vše může temné, ale vzpomínky zůstanou v srdci a změní se ve světlo, které nás povede dál. El Futur je o tom, jak je třeba zatnout zuby a vyrazit dopředu vstříc budoucnosti, která není občas růžová. Skitgata je o čtvrtích/ulicích ve Stockholmu, kde jsou zapálená auta a kde září gangy a lítají kulky. Stolt och Stark je tak profláklá, že ji nebudu komentovat. Na parádním temném obalu spolupracoval Tlustej Tony, uvnitř je pak papír s texty – v jejich mateřštině/angličtině, mrakama fotek a děkovačkou. Nebudu číselně hodnotit, protože jsou to „jen“ covery ale určitě doporučuju, protože to jsou covery od kapel, co já mám osobně hodně vysoko na svém žebříčku a tohle je po hudebné stránce naprosto perfektně zvládnuto. Super.

Na holandském labelu Demons Run Amok Enterntainment vyjde EPko americkým Coldside (1. listopadu), které bude obsahovat tři nadupané písně, a to Call for Justice (strana A), Back Stab a Guns Up (strana B). EP je limitováno 300 kousky na zlatém vinylu. První dva songy mají něco přes dvě minuty, poslední asi 1:45. Kapela má za sebou čtyři dlouhá alba, z čehož poslední dvě byly recenzované na BB. Jinak v kapele jsou ex členové věcí jako Wardogs nebo Vietnom, takže můžete čekat skutečně pořádnej a poctivej sypec. Na dlouhejch albách kapela měla i pomalejší melodické písně, které byly v typickém streetpunkovém duchu. To tady na EPku není a všechny tři věci jsou v rytmu klasickýho HC. Titulní song je těžkotonážní válec, kterej obsahuje singalong refrény, houpavo-skákavé změny rytmu. Dvojka je rychlejší a rytmus bicích je v ní přímočarejší. V posledním songu si kapela přibrala nějakého hostujícího zpěváka (nebo to tak minimálně zní), kterého uslyšíte v druhé polovině písně a který má vyšší hlas než Chewface. Na úplném konci pak zpívají všichni společně. Obal desky mi připomíná Euphemism od Hard Resistance. Kdo má rád Ryker´s, Tech 9, Madball a jiné klasiky žánru, tak si Coldside zamiluje. Kapela měla jet v listopadu Evropské turné (Německo, Belgie, Holandsko, Rakousko), ale turné bylo bohužel zrušeno, takže se bude konat až v roce 2020.

DIY splitko Combat BC, kde zpívá Melanie (třeba Melanie and the Secret Army) z německého Kolína a The Tenderizers z belgických Brugg vychází na 180 gramovém LP v počtu 300 kopii (z čehož prvních 100 obsahuje texty od Combat BC). LP je vyprodáno nebo jeho cena na discogs začíná na 32 Euro. Každá kapela zde má šest anglicky zpívaných songů. Combat BC mají fajn kytaru (třeba Without a Pride nebo Whisky Song), basa je vytažená tak, že je perfektně slyšet v každém songu (třeba její rock´n´rollové vyhrávky ve Warriors), ale hlavní je vokál - Melanie je celkem uječená. Jinak tempo je rychlejší a z celé kapely srší veliká energie. Asi nejvíce se mi líbí poslední song Wanker. The Tenderizers hrajou v pěti a tohle je jejich třetí počin. Muzika je o něco pomalejší a klidnější (vokál není taková pila :)) a hlavně ty dvě kytary taky dělají svoje. V posledním songu Nothing at All uslyšíte ženský vokál ve sborovém refrénu. Chvílemi tam slyším Badlands a jindy zase pozdější Skrewdriver (opět díky vokálu a já to osobně slyším hnedka u prvního songu What the Wise Man Says). Moc se mi líbí melodická Till the Music Dies (která vyšla i na jejich debutovém CD). Celé LP je dělané jako gatefold, kde uvnitř jsou fotky kapel, seznam songů a děkovačka. Jinak vepředu a vzadu je znak přísluěného města, z kterého kapela pochází. Zajímavá věc pro fanoušky méně známých kapel, celá v DIY stylu, který nemusí být vždy reprezentováno jen černobílým nakopírovaným obalem.

Holandská kapela Complaint má za sebou dvě plnohodnotná alba – We´Reight You´re Wrong a Take a Stand a teďka přichází ze zbrusu novým Epkem, které si vydala sama a které obsahuje 4 songy + Outro (což je halekání bez nástrojů :) ve smyslu, že se ještě nejde domů). Songy se jmenují No Hope No future, Born to Lose, 1 2 3 4 a Better Days. Epko je limitováno přesně 273 kousky a vychází jen v černé barvě. Kapela má za sebou celou řadu koncerůl, namádkou můžeme jmenovat poslední v Belgii spolu s The Pride, The Tenderizers a The Bruiseheads. První song No Hope No Future je v duchu starého HC a uslyšíte v něm parádní basovou linku, dvojka Born to Lose je super streetpunková přímočará halekačka s refrénem, který se vám hnedka dostane pod kůži. 1 2 3 4 je opět v rychlejším rytmu a je o tom, jaká sranda je bejt v kapele a hrát koncerty – 1 2 3 4 here we go, another night another show. Better Days začíná opět rychlou basou a s přidáním zpěvu se tempo ještě zrychlí. Song je o stereotypu současných dní, které se opakují a čekáním na lepší dny. Osobně se mi nejvíce líbí titulní No Hope No Future a poslední Better Days. Pokud máte rádi rané Discipline, Ryker´s nebo třeba Tech 9, tak tohle je muzika přesně pro Vás. Jinak obal je jednoduchej, černobílá fotka z koncertu, ze který na vás čiší skvělá nasraná atmosféra. Jak kapela někde píše, žádný předobjednávky, žádnej barevnej vinyl a žádnej download kód. Prostě pěkně po staru ve všem.

Nový dvanáctipalec od Concrete Elite se jmenuje The Survival a najdete na něm sedm songů, kde v titulním Survival hostuje Carl z Templars. Concrete Elite nebo jen Concrete, jak chcete, hrají parádní brickwall muziku, která je těžkotonážní, jako parní válec, ale na druhou stranu má sakra rychlou akceleraci a neskutečnou nasranost, surovost a energii a hlavně skvělé kytary. Poslední vál Razor Boys můžete znát i ze split EPka se Savage Beat (vyšlo jen 100 kousků na flexi disku), Power Over Power, Got To Get Out a Survival vyšlo pak ještě na demo kazetě k jejich evropskému turné. Většinou je to střední a někdy až pomalejší tempo (třeba části Power Over Power, Against All Odds nebo Survival), ale Concrete Elite umí sypačky jako Got To Get Out nebo poslední Razor Boys. Na youtube najdete právě Razor Boys, která tam visí už celkem dlouho a Survival. Nejvíce se mi líbí asi Scavanger a Power Over Power. Jinak téměř každej song začíná nějakou lehkou vyhrávkou, do které se za chvíli opře Manny se svým vokálem. LP je opět limitováno 500 kousky (350 bílých pro Evropu, 150 černých pro USA a Kanadu a 15 test pressů) a má skvělý design obalu. U Concrete Elite prostě nemůžete šáhnout vedle, protože každá věc, kterou vydaly, byla zatím parádní.

Po osmi letech tu máme nový singl téhle anglické legendy, tentokráte v černé, modré, bílé a červené variantě, z čehož je každá limitovaná 150 kousky a kterej vyšel na PST Records. K tomu vychází i CD verze tohoto singlu na Grade 1 Records. Na straně A najdete titulní When They Stick a Knife In a na straně B (nebo AA jak chcete) potom song One in A Million Voices. Na červené verzi, kterou mám já jsou tyto songy ale prohozeny, respektive neodpovídají polepu na desce. Kapela přibrala druhého kytaristu AJ, kterej sekunduje Charliemu (ex Another Man´s Poison nebo Grade 1), se kterým kapela hraje už delší dobu. When They Stick A Knife In je v lajně modernějšího zvuku C84 (od No One Likes Us…) – tvrdá basa, lehká kytarová vyhrávka a Kevův nezaměnitelný zpěv. Song se týká těch, kteří nechtějí ukázat svoji tvář, ale přesto škodí a napadají Vás. One In A Million Voices není tak tvrdá, refrén je melodičtější a stejně tak tomu je i u kytarových vyhrávek. Má celkem dlouhej nástup beze zpěvu. Song je o tom, že i když jsme v demokracii, kde je svoboda slova, tak většina se chová jako tupý dav a vy z něj máte vystoupit a říkat pravdu, protože to je to, čím si zasloužíte respekt. Uvnitř najdete texty a obrázek k druhému songu, na druhé straně obalu potom fotky kapely a samozřejmě maskáčovej podklad, tentokráte v britském multicamu. Singly bývají většinou ochutnávkou k novému albu a doufejme, že tomu je tak i v tomto případě. Za mě parádní věc od top kapely.

Mad in England je třípísňové EP, které vychází jako verze pro Evropský trh na Rebellion Records (první verze vyšla loni na Goner Records pro americký trh). Grafika je jiná, než US verze a je ve stylu jejich předchozích věcí Capital Offense, The English Disease a Ruck´n´Roll. Songy se jmenují On the GG´s (strana A), Mad in England a Fight or Fall (obě strana B). První song je pomalejší, na začátku je slyšet harmonika a ke konci je zde fajn solo. Song je nejdelší a je ve stylu klasickýho rocku až blues rocku. Dvojka Mad in England a poslední Fight or Fall jsou potom ve stylu, na který jste od nich zvyklí…kytara bez boosteru a rchlá hi-hatka, což dohromady tvoří parádní Chickswick zvuk. Fight or Fall má potom pomalejší refrén než Mad in England, která to prostě hrne přes mrtvoly kupředu. Kapela hraje v pěti (členy můžete slyšet ještě v HC bandě Arms Race nebo Violent Reaction) a kytary se parádně doplňují, což je slyšet třeba v Mad in England. Pokud máte rádi jejich předchozí tvorbu, a já věřím že ano, tak tohle je naprostá povinnost, protože se jedná o jednu z nejlepších současných kapel z ostrovů. Super.

Čtvrtý album téhle bandy ze Seattlu vyšlo konečně na vinylu (CD verze byla avizována, ale opravdě nevím, zda vůbec vyšla) a to díky portugalským Combate Brutal Records. Proti zmíněnému CD jsou tu tři songy navíc – Absolution (ta vyšla na Oi! the Tape 2), Missing Page a The Choice. Jinak songy jako Solidarity, The Watcher, 7/26 a The Final Call můžete znát i z kazety The Watcher, která vyšla v roce 2016. Song Forgotten Identities vyšel pak na split EP s Albert Fish. Celkem je na desce songů 15. Kapelu jsem tady hodněkrát recenzoval, takže s tím se nemusíme moc zdržovat. Technicky je to vymakaná hudba a songy jsou skutečně skvělý třeba The Final Call, The Watcher, Hand in Hand, July 26, The Time, atd... Prostě není tu slabá věc a všechno do sebe skvěle zapadá. Jinak textově je to hodně kritické ke kapitalistickému systému, kterej se s dělníky moc nemaže (Solidarity, Dignity), ale třeba i podpora Kurdskému hnutí (Hand in Hand), kde teda já osobně mám trošku problém se závěrem songu, kde se křičí PKK, protože mluvit na jedný straně o svobodě a na druhý straně se ohánět komoušskou stranou je pro mě nepochopitelný (pravej komunismus a blablabla, kecy kecy kecy....). To samý se týká songu 26thJuly, která je o Castrově hnutí 26. července. Jinak obal obsahuje celou řadu moc pěkných obrázků z knížky Devises Heroiques z roku 1556, která obsahuje celou řadu obrázků, které byly předlohou pro různé erby aristokratických rodin a cechů. Jinak desek je opět 200 (dvě různé verze obalu, každá po 100 kusech) a uvnitř je papír se všemi texty a i nějaké fotky kapely se zde najdou. Hudebně perfektní, názorově značnej posun proti předchozím věcem (Legion 33 – Rockin´ the Reds...).

Cuero je kapela ze Španělského Bilbaa a tohle je její první ofiko počin. Předtím vydala banda demo kazetu Black Metal Skinheads. Deska vychází jako single sided LP – 365 černých, 149 střibných a 20 test pressů. Celkem na straně A najdete šest songů v jejich mateřštině, z čehož tři (Black Metal Skinheads, El Odio - Nenávist a Cuero Negro – Černá kůže) můžete znát z demáče. Strana B je pak vyleptána. Kapela je tříčlenná (nebo respektive sestava, která nahrávala demáč tak tříčlenná byla). Hnedka po několika tónech prvního songu Todo Hierro mi to připomíná Widowmakers (trošku i grafikou černobílého obalu). Je to prostě rychlejší, syrový, přímočarý a nasraný, ale občas tu uslyšíte i nějaké ty vyhrávky (třeba v pomalejším A Nuestros Muertos – K našim mrtvým nebo v Hasta el Final – Do konce). V songu El Odio slyším třeba Exploited z časů Horror Epics. V posledním Hasta el Final je zpěv zdvojenej a celej song tak působí mnohem silněji. Kdo má rád kapely, který uměj najít svůj zvuk a čerpají z více stylů (třeba Plakkaggio, Gume, atd...), tak tohle bude přesně pro něj. Za mě dobrý.

Demáč téhle francouzské kapely vyšel na kazetě tento rok na labelu Le Diable Au Corps a nyní je venku i na single sided LP, které vydali Combate Brutal Records. Celkem na straně A najdete sedm věcí ve francouzštině, z čehož poslední B.S.C. je cover od NY sXe kapely Judge (oni to vydali pod názvem New York Crew). V kapele hrají členové profláknutých kapel jako Lion´s Law, Bromure, Chrome Reverse, Outreau nebo Tchernobyl, což je dost výnmluvné. Kapela tvrdí, že hrají negative Oi!. Je to střední až pomalejší tempo s tvrdým zpěvem a temnějším zvukem, kterému dominují lehčí kytarové vyhrávky. Názvy dalších songů jsou Soleil de Plomb (Hořící slunce), Zéro (Nula), Croire (Věřit), Poseur, Marée Noire (Černý příliv), Pierre Tombale a B.S.C. Od prvního songu to kapela do Vás fakt pere a je škoda, že druhá strana desky je prázdná. Zvuk je syrovej, ale ne nekvalitní, ve vokálech Fredovi pomáhají i ostatní členové (třeba v Zéro nebo Croire) a basa je hodně výrazná (například v Pierre Tombale, kde na začátku jede kytarová vyhrávka a basová skoro najednou). Deska vyšla v počtu 200 kousků (100 s černým a 100 s bílým obalem), uvnitř je pak papír s texty a obrázkem, za který je zodpovědný bicmen Tonio a nějaký fotky členů bandy. Poslechněte, určitě vás to nebude nudit.

Po pěti letech je tu tahle americká partička z New Yorku zpátky se singlem The Only Good One…Is a Dead One. EPko vychází na Powerfist a k prvním padesáti kouskům je i triko s obrázkem z test pressu. Mimo titulního song una straně A zde najdete i song Drugs na straně B. Kapela si drží tříčlenné obsazení, ale Uknown Soldier hraje nyní na basu a bubeník je známý :). Jinak skupinu vede zpěvák a kytarista Rich. Na obalu najdete ikonickou fotku z války ve Vietnamu, kdy general Loan popravuje zajatého kapitána Vietkongu Léma. A přesně o tom je i první song z desky – o tom, jak se zachází z rudými vrahy. Song začíná polakustickou vybrnkávačkou, potom přejde do středního tempa, na které jste u First Strike zvyklí. Dvojka začíná jednoduchou vyhrávkou a podle názvu je téma písně jasné – srandy, které Vás dostanou rychleji do hrobu, ale i jejich důsledky, když jste živi – krádeže, půjčky a žebrota. Asi po třech minutách zůstane hrát jen kytara a song se pomaličku zase rozjede. Oba songy mají hodně úderné refrény. Na druhé straně obalu je pak také jakási válečná fotka. Uvnitř je potom papír s texty, a na druhé straně je logo kapely. Tohle je prostě US Oi! v tý nejčistší podobě, konzervativní, antikomoušskej, protidrogovej, proamerickej, militantní, nekompromisní a hlavně a především smysluplnej už celejch 21 let. Bezvadný.

Tohle je repress španělského fotbalového projektu se členy Glory Boys, Riot Squad a Shaved Dogs, který vychází na Prevail Records. Původní verze vyšla v roce 2006 na CD a o rok později jako LP na Dim Records. Současná verze vychází ve dvou barevných verzích (červená a modrá) a s dvěma různými obaly (které se mi oba líbí víc, než ten původní) plus tespress (s obalem alá Tolbiac Toads). Jinak na desce je celkem 14 songů (včetně Intra), z čehož jsou polovina covery od 2 Minutos (Todo lo Miro), Dimple Minds (Durstige Männer), Dire Straits (Walk of Life, kde i na začátku coveru jsou klávesy), Zóna A (Cervena Armada), Skinkorps (Vive la Biere), Cockney Rejects (Hate of the City) a Sham 69 (Ulster). Covery, ale i jejich vlastní songy jsou hozené do fotbalové tématiky, která se týká jejich fotbalového klubu Levante UD, který byl založen v roce 1909. Jinak kapela je pětičlenná a v jejich muzice je to slyšet…covery jsou super a jejich věci taktéž – třeba určitě Forca on Tour, Sempre Presents nebo Llevant + Alcohol, kde jsou skvělé singalongy a která je melodická, ale i tvrdší věci třeba Llevant U.E. Skinheads a rychlejší sypačky 3u24. Uvnitř je pak papír s texty, fotkami, krátká historie kapely (jen španělsky) a k tomu dva pohledy. Akorát u některých songů nesedí texty s názvem, ale když se zaposloucháte, tak to poznáte. Kdo má rád Glory Boys, Mercancias a další španělské kapely, tak tohle ocení, protože to jsou vlastně Glory Boys s jiným zpěvákem při zachování tvrdosti i melodie. Parádní reedice na novém labelu, který se asi začíná projevovat kvalitními a zajímavými nahrávkami.

Grito! Je streetpunková kapela z portugalského města Oporto, která byla založená v roce 2010 a toto je jejich třetí počin (plus mají ještě split EPko z Albert Fish). CD vyšlo díky spolupráci nahoře uvedených labelů a je hozeno jen do papírového obalu. Kapela album nahrála ve tříčelnné sestavě, ale na zvuku se to nijak neprojevilo a vy zde můžete poslechnout celkem 11 songů v jejich mateřštině (včetně intra). Název alba znamená něco jako Prokletí a v prvním songu se v refrénu dozvíte něco jako, že „punk je mým prokletím“. Tuhle píseň si můžete poslechnout zde https://www.youtube.com/watch?v=sLqGziSg-yg. Jinak hudebně se tam určitě objevují vlivy 77 punku – typicky song A T-Shirt dos Ramones nebo hnedka následující Porto Arder s parádním singalongovým refrénem a dunivou basou (která má moc fajn zvuk na celém albu). Další parádní halekačkou je Último Gang da Cidade (Poslední gang města) nebo Os Putos Estao Aqui (Děti jsou tady). Poslední song Porto d´Abrigo je akustickej a já mám podezření, že je to nějakej předělanej tradicionál. Částečně akustická je taky věc Pirata. Další parádní věc je Guerreiros sem Armadura (Válečníci bez brnění). Pro mě hodně velký překpavení z hlediska melodičnosti, škoda jen toho papírovýho obalu…ale tak třeba někdo vydá desku, protože tohle je fakt paráda!

Druhé LP Tomova mod beat/bovver rock projektu Hard Wax vychází na Rebellion Records (350 červených kousků pro Evropu) a LSM Vinyl (150 černých kousků pro USA) a obsahuje 10 songů, které jsou rovnoměrně rozděleny na stranu A a B po pěti kusech. Hnedka od prvního songu Vás to přinutí minimálně klepat nohou do rytmu, protože tyhle songy maji fakt parádní melodie a drive. Ve některých písních (třeba Living the Dream, Razor Part Rebels nebo titulní This is the Sound) uslyšíte klávesy. Jinak klobouk dolů před kytarou, protože ta je fakt parádní a její riffy sóla se Vám zarejou pod kůži. Jinak další songy se jmenují třeba Days of Glory (s parádním houpavým rytmem a saxofonem), Boys of a Saturday Night, Stomping All Over the World, Not Just A Pin Up Girl, In For a Penny, atd… Pro mě jsou nej songy určitě Living the Dream o tom, jak se člověk po týdnu těší, že vypne, Razor Part Boys o fotbálku a tribunách a pak titulní This is the Sound (který můžete ochutnat zde https://www.youtube.com/watch?v=utvt48pIu-s). Obal je opět hozený do toho retro stylu, takže jen nápis v kulatém fontu. Pokud máte rádi jejich předchozí album a singly, tak koupí tohodle se určitě nespálíte. Naprostá paráda.

Heroes 2 None je Dánská kapela, kde hrají členové kapel jako The Guv´nors, Hoolies, The Outfit, Last Seen Laughing, Skaloot, The Zero Point, War of Destruction, atd... Banda je čtyřčlenná a toto je jejich druhé EP – první bylo 10´´ Villains 2 All. Toto Epko vydal Shout Proud Records v počtu 150 kousků (100 černých a 50 modrých + 20 test pressů) a EP navazuje tématicky na song od Guv´nors 40 Fat and Finished. Deska obsahuje dva anglicky zpívané kousky – titulní 50 Fat and Finished na straně A a na straně B potom A.D. 1880, což je song věnovaný fotbalovému týmu Aarhus Gymnastikforening. K druhému songu se dá na youtube najít i dánská verze - https://www.youtube.com/watch?v=orKl1pLDf64. Titulní song začíná důchodcovskym nadáváním a hudebně to zní jako klasický anglický kapely. Tempo je střední a trošku zrychlí v refrénu. Textově je to o tom, že po tý padesátce je to fakt v řiti, teče Vám z nosu i když je teplo, sotva lezete a vůbec končí veškerá sranda. Song na straně B potom začíná fajn kytarovým riffem a je to typická fotbalová halekačka, kde v refrénu zpívá víc členů kapely. Někde cca uprostřed songu uyslšíte i lehký sólo. Song se mi líbí víc než titulní věc. Obal obsahuje fotky jak kapely, tak i koláž týkající se jejich fotbalového týmu, uvnitř jsou potom texty na oba songy a odkaz na jejich merch. Dobrý.

No Heads je nová tříčlenná kapela z Richmondu ve Státech a chystá se jim debutové LP, které v USA vyjde na Six Feet Under Records, v Evropě potom na Refuse Records. LP by mělo obsahovat 8 songů, které si můžete poslechnout zde https://no-heads.bandcamp.com/. Kapela hraje ve tříčlenném obsazení, ale šlape jim to skvěle a nic moc víc dalšího jsem o nich nezjistil. Jejich tempo se pohybuje od pomalejších věcí (Future nebo Cracks, což jsou obě naprosto parádní a pro mě je to nejlepší songy z desky) až po středně rychlé věci (jako třeba The Power, Can of Worms, kde mi úvodní riff zní jako zrychlené Face the Aggression od Condemned 84 nebo úvodní No Heads). Jinak kapela je kritická k bohatým, který seděj nahoře a vykořisťujou chudáky a posílají je do válek – na to je odkaz třeba v The Power nebo Battle Plan. Kapele to parádně šlape a určitě si to minimálně poslechněte.

Nový singl od Orgullo Sur měl původně vyjít na Total Noise Records pod názvem A Nuestros Amigos (Pro naše přátele), ale nakonec vychází na Oldschool Records pod názvem výše – něco jako Jen vy nikdy nebudete. Na straně A najdete tenhle titulní song, na straně B pak song s názvem Mi fiel Amigo (Můj věrný přítel). Jinak deska vychází ve 370 kopiích (170 modrých a 200 černých). Oba songy se točí kolem motivů smrti a přátelství a napovídá tomu i grafika obalu. Jinak muzika zůstává pořád krásně melodická a zpěvná a osobně musím hodně vyzdvihnout první kytaru, protože sóla v obou písních (speciálně v Mi fiel Amigo) jsou fakt parádní a kapele rozhodně hraní ve čtyřech s dvěma kytarami svědčí. Pořád je to rychlejší střední tempo, s tím že song na straně B je rychlejší (i když začíná pomaleji). Oba songy se dají najít na youtube. Jinak uvnitř najdete oba texty a pár fotek kapely. Kapela má na kontě dvě plnohodnotná alba a 11 EPek/splitek a tohle je prostě naprostá paráda se vším všudy. Supr!

Druhý počin kapely ze švédského města Upsala vychází díky spolupráci Switchlight Records a RPO Records v počtu 300 kousků na černém vinylu. První album se jmenovalo Upsala a vyšlo čistě na RPO Records. Kapela je čtyřčlenná, z čehož je jeden skíňák a k tomu partičká tří špinavejch rokerů s mrožem jak Hulk Hogan - skíňák zpívá a zbytek se stará o parádní muziku. Celkem na LP najdete 12 songů komplet ve švédštině. Desku otevírá song Ärrad Själ (Zjizvená duše) a přesně trefí styl kapely a donutí Vás poslouchat dál. Songu vévodí hrubší Frederikův zpěv, dale pak super singalong refrén, kde se překřikuje se zbytkem kapely a kovově znějící kytara. Ta Vám ukáže I fajn vyhrávky v druhém songu UA Skins. Deska dale pokračuje songami jako Pedofil, Åsiktsmaskinen (respektive Tangentbordskrigare, což se dá přeložit jako Bojovník s klávesnicí a v songu je fajn rnr kytara), Raka Rör, Sveriges Stolthet (Pýcha Švédska, která má až viking rockový začátek a opět skvělej refrén), Kröka I Parken (která je asi nejpomalejší z desky a je to poctivej blues/southern rock, hlavně v závěru), Vad Var Det Som Hände Igår (Co se dělo včera), För Lång & Trogen Tjänst (opět skvělej hromadnej refrén), Du Är Död För Mig (Pro mě jsi mrtvý), Fylla & Grova Ord (opět řádná porce rnr se začátkem jak od Chucka Berryho) a Frihetshymn (Hymna svobody). Parádní jsou songy jako UA Skins a Sveriges Stolthet. Moc fajn je obal, kterej je kombinací loga kapely a znaku města Upsala. Uvnitř je pak kapsa na desku s texty (jen švédsky) a logo kapely, z druhý strany je pak fotka kapely u dělové baterie. Pokud máte rádi věci jako Projekt 9, Sabotage, Dead Nation z Finska (kde je sestava hodně podobná), Oldfashion Ideas a to všechno šmrncnutý motorkářskym rockem, tak tohle je věc přesně pro Vás. Za mě jedno veliký překvapení, protože kapelu jsem neznal a plnej počet bodů, protože tohle vás rozhdodně nudit nebude.

Way Back Then je LP/CD kompilačka, která vychází na Powerfistu (respektive na Break the Chains Records) a najdete na ní 16 (a na CD verzi 17 songů – cover od YDL Skinhead 88 předělanej na Pressure 28) songů. Kapela hraje od začátku 90. let, ale album vydala jen jedno (Unified z roku 2011) a v té době i jedno EP Up Yours na Helen of Oi! Records. V roce 1992 ještě vydali demo kazetu Anfum´s. Z čeho je teda kompilace složená? Kapela vydala celou řadu písní na různých kompilaích jako Oi! the New Breed, Working Class Anhems, Oi! it´s Streetpunk, More Working Class Anhems, Oi! the Next Generation nebo EP k zinu Skinhead Times. Poslední dva songy na LP jsem nikde jinde nenašel – jedná se o Clocking In a The Lion Still Roars a jak se píše v bookletu, tak ty nebyli předtím nikdy vydány. Vzhledem k tomu, že se jedná o výběrovku, tak jednotlivé songy mají jinou zvukovou kvalitu a nejvíce je to asi slyšet na posledních dvou nevydaných. Jinak nejmladší vydané songy jsou z roku 1995. Textově se kapela opírá do vlády Johna Majora, která k pracujícím nebyla příliš přívětivá (Off With Their Heads), pak je tu klasické opěvování kultu (Kids on the Move, Oi!´s Alive, We Are the Army), pracující třídy (Working Class Man), nejistota budoucnosti (1993) nebo hrdost na Anglii (The Lion Still Roars). Většinou se jedná o střední tempo a muzika není nějak extra tvrdá. Tak k bookletu…no jedním slovem paráda. Je ve formátu A4, obsahuje 12 stran a je v něm historie kapely, starší rozhovor, dvoustránka s plagáty, diskografie (až do teď, takže i poslední věci), texty a celá řada fotek, jak starších, tak i novějších. K tomu zde naleznete ještě dvě pohlednice. Obal je buďto ve verzi Union Jack (350 kousků) nebo St. George (150 kousků). Pokud máte rádi kapely z první poloviny 90. let jako třeba Blank Generation, Boisterous nebo třeba Another Man´s Poison a výše zmíněný komplace, kde mají Pressure svoje songy, nemáte, tak tohle je přesně pro Vás.

Před pár lety rozjel Olifant reedice alb od polské kultovky Ramzes and the Hooligans a minulý rok vydal poprvé živák kapely z roku 1988 v Gliwicíh na CD/LP. Na albu najdete celkem 16 věcí. Část koncertu – konkrétně devět válů vyšlo na kompilačce Demos and Rarities z roku 2005. Dál jsou na albu songy, které znáte z jejich řadovek Mechaniczna Pomarańcza (Naprzód 23 a Autovidol), Git Rock (Wściekle Psy), Epek Poland - Alkoholand (Skok na Kiosk) a I´m a Boot Boy (Autowidol 81) a nebo kompilaček – třeba Oi! Rare and Exotica (Kiedy wezme kosz). Koncert se odehrál v klubu Program a kapela zde vystupovala jako support punkové kapely Processs. Zvuk je na tu dobu uplně v cajku a koncert musel mít neskutečnou atmosféru už jen z toho hlediska, že to bylo za komára a pád režimu se mílovými kroky blížil. CD je uděláno jako digipack s celou řadou dobových fotek a kouskem historie kapely, kterou sepsal Urko, který s nimi hrával a také vydával ziny a desky a je který je spojován s Oi! a punkem v Polsku na přelomu 80. a 90. let. Nechám bez hodnocení, protože živáky nehodnotím, ale určitě je to cenný důkaz a svědectví starých dob, stokrát ohranných kopií kazet a udergroundu v dobách komunismu.

Druhé album katalánské kapely Reconquesta vychází na jejich „domácím“ labelu a na PST Records jako LP (500 kousků na černém vinylu) a CD. Název alba by se dal přeložit zhruba jako Ztracené hodnoty. Sice platí nesuď knihu podle obalu, ale už název mi napovídá, že to bud fajn. Celkem zde najdete 10 songů – 9 v katalánštině (včetně coveru od Rabauken Momente im Leben) a jeden v angličtině s názvem Real, Dirty and Raw. Jinak banda se opět scvrkla do tříčlenné podoby, ale na zvuku (alespoň na zvuku ze studia) to není absolutně poznat. Jinak všechny songy jsou naprosto parádní a chytnou Vás hnedka na první poslech. Za mě určitě Jove i Rebel (Mladý a rebelující) s naprostou skvělou sólovkou a refrénem, potom jediná anglická vlaštovka Real, Dirty and Raw (o tom, jak se nám někdo snaží diktovat, co poslouchat, cenzurovat, ale my budeme hrát, tak jak chceme, opravdově a syrově), ze strany B pak určitě Canigó (o pohoří, které je pro Katálance symbolem domova) a zcela jistě poslední věc Valors Perduts (o tom, jak je třeba věřit ve ztracené hodnoty, které jsou Vaší součástí a které nejsou jen jen prázdnými slovy – věrnost, čest a hrdost). Muzika je naprosto perfektní ve všech směrech, hlavně tedy melodie, sólová kytara (za všechny třeba Per la Teva Sang – Za tvoji krev) a střídání vokálů. Texty maj hlavu a patu (zase opět za všechny první vál El Conqueridor o Jakubovi 1. Dobyvateli). Jinak doposud všechny obaly desek byly černobílé a nejinak je tomu i tady. Uvnitř je pak A3 s logem kapely, fotkou, děkovačkou a texty v katalánštině (s tématickým obrázkem u každého z nich, opět čb), angličtině a španělštině. Naprostá pecka a povinnost pro všechny, kdo mají rádi skvělou a opravdovou muziku.

Po minialbu Trench Warfare chystá tahle holandská úderka konečně vydala full album s názvem Wired, které obsahuje deset songů. V kapele jsou zkušený muzikanti, které můžete znát třeba z Wanderlust, Heroes and Zeros (Marko Petrovič) nebo třeba Open Wounds. Od začátku Vás nakopne jejich rychlej Chickswick styl s kovovejma kytarama bez boosteru, který si valej svoje r´n´r vyhrávky (některý jsou opravdu vynikající), využitím tamburíny (třeba v Tar and Feathers) a rychlýma bicíma. Jak už jsem psal, většinou je to rychlejší tempo, kde se hi-hatka skoro nezastaví, ale banda umí i pomalejší věci, a to titulní Wired, kde jsou i bluesový dotyky, ovšem v dobrym slova smyslu zprzněný špinavym rockem nebo třeba Leather On Leather. Dále tu uslyšíte parádně chytlavý melodie (nejen v refrénech) jako třeba Man´s Thunder nebo All Odds Against You. Ostatní parádní věci jsou třeba Down the Drain, On the Outside nebo hnedka první Take it Further. LP vyjde v počtu 500 kousků – 150 černých pro USA a 350 zelených pro Evropu. Garantuju vám, že vás ani jeden kousek nebude nudit. Paráda.

Třetí album (respektive minialbum) brazilské kapely Sindicato Oi! Se jmenuje Batalha Constante (Neustálý boj) a obsahuje 6 jejich songů (včetně coveru od Cockney Rejects – The Greatest Cockney Rip-Off). V kapele zpívá Doug 84, který hraje ještě v Belfast a Entre os Vandalos a na bicí hraje Louis, který bouchal i v Garotos Podres. Jinak je kapela pětičlenná a to znamená dvě kytary. Jinak kapela zpívá portugalsky a hnedka od prvního songu Hy Brazil je to naprostá paráda. Hy Brazil je patriotickej song o jejich domově, kterej má v sobě prvky viking rocku (kytara) já tam slyším Discharger a jejich The Sword of Our Ancestors. Hlas Douga se v průběhu songu parádně mění od ostřejšího ve slokách po melodický v refrénech. Další songy jsou Guerreiro da Internet (Internetový válečník) která je melodická a více hozená do klasického Oi! zvuku oproti první epické věci. Pak je to Buldogue (Buldok), která má perfektní refrén, kde je slyšet více členů kapely, Batalha Constante je opět o něco pomalejší a opět je zde parádní kytara na začátku písně a nakonec tu je Guerra Nas Arquibancas (Válka na tribunách) začiná chorálem You´ll Never Walk Alone a posléze přejde asi v nejmelodičtější song z alba – kytary i basa jsou prostě na jedničku. Poslední věc je potom Greatest Cockney Rip-Off a nechybí v něm ani hospodský piano, jako v originále.Témata songů jsou poměrně jasná z jejich názvů. CD je zabaleno jako digipack s pěknou grafickou úpravou – fotky kapely a texty, které jsou zde v originále, ale i přeložené, což je vždycky super. Za mě naprostá paráda a hodně velký překvápko.

Toto je EP verze CD singlu od japonských Sledgehammer, který původně vyšel v roce 2017 na Diwphalanx Records v roce 2017. Epko vydal Oldschool Records a to v počtu 400 ručně číslovaných kopií (165 modrých a 235 černých). Grafika EPka je jiná než grafika CD (kde byl jakýsi demon), ale je to opět Japonsko v celé své kráse. Uvnitř je potom papír, kde jsou texty a i jejich anglické verze, což je super, protože japonské kapely to moc ve zvyku nemají a taky jsou zde fotky jednotlivých členů. Tak ale teďka k muzice, song na straně A se jmenuje Sledgehammer (cca 3 minutky) a song na straně B The Barbarian Sun (cca 5 minut). Opět zde uslyšíte charakteristiciké těžkotonážní metalové kytary se skvělými vyhrávkami. V obou písních je parádní hlas zpěváka, kterej jede od chrapláku až po vejšky. Druhý song začíná pomaleji, ale asi po půl minutě se dostane do klasického tempa, ale je táhlejší než ten první. Někdy cca uprostřed písničky je slyšet i akustická vybrnkávačka, která přejde do standardního sóla. Tohle není muzika pro všechny, není jednoduchá na poslech a nejsou to věci, které si bude pohvizdovat, ale i přes to je naprosto super. Naprostej kult už od začátku 90. let.

Strike Back jsou tříčlenná úderka z Madridu, která má na kontě dvě alba a EPko a toto je jejich kompletní diskogrfie, která vyšla na CD přes Ratusovo Zerowork Records. Najdete tady všechny skladby z Arde Madrid (Fierro Records, 2014 - 11 věcí), Alone in the Battle (Fierro Records, 2016 - 4 věci) a About Justice... (Tough Ain´t Enough Records, 2018 - 3 vály). Většina songů je v angličtině (mimo Arde Madrid – Madrid hoří, Mordaza – Roubík, Incapaces – Neschopný a Bien Atado – Dobře Svázaný). Kapela v některých písních hraje Chickswick styl, ale v některých překvapí kombinací vyhrávek a tvrdosti (třeba Unknwon Soldier, která zní jak od Combat 84 nebo Pöblers United a pro mě je to naprostá šupa nebo třeba Traitor), někde je to zase melodický alá Evil Conduct (třeba We don´t Care) a někde slyším i viking rock (Beginning of the End). Kapela i přesto, že hraje ve třech, má vyhraný zvuk a ani kytara (Beginning of the End, Destroy, Divide, atd...) ani basa se nebojej sólíček (viz třeba basové vyhrávky v Changing). Texty dovedou být jak vážnější (zbytečnost válek, vládnoucí třída, kde je jedno jaký politický směr vyznává, policejní násilí, atd...), tak i odlehčené (třeba o tom, jak by to vypadalo, kdyby se Oi! hrálo všude v rádiích a každý byl skíňák). Kapelu jsem znal jen podle názvu a jsem teda sakra překvapanej, protože všech 17 songů je opravdu parádních. Jinak booklet je dvoustránka z diskografií kapely. Nechám bez hodnocení, protože tam nejsou nové songy, ale jinak všem dopručuji! Minimálně zkuste poslechnout.

Po 15 (!!!) letech vydává Milošek pokračování svého studiového projektu Svornost. Tentokráte tam nejsou jen 4 songy, ale celých 7 (včetně Intra) a název CD se jmenuje Volání rodu. Album vyšlo díky podpoře kamarádů, ale třeba se dočkáme i dalšího počinu od Palin Records. Muzika je opět mimo záběr jeho domácí kapely Operace Artaban. Naleznete zde převažující ženské vokály (opět znáte z OA), vyhranější kytaru (na tu hraje Zelenka, který hrál na kytaru na prvních dvou albech Operačky), ale hlavně klávesy. Před 15 lety se lišila Svornost od Operačky nejen hudebně, ale především textově, ale tam si myslím, že už to tak není (viz poslední album a songy jako Člověk proti světu). Jak už název alba a songů napovídá (Volání rodu, Dokonalý svět, Úsvit naděje, Obránci a tvořitelé, Balada o víře k přežití a Ostrov domova, lásky a vlastní krve) CD je lazeno hodně patrioticky a idealisticky a témata songů jsou postavena na obraně Evropy a jejích ideálů, vidinách spravedlivého světa a jiných ideálních věcech. Stopáž je něco kolem 21 minut, s tím že Intro, Úsvit naděje a Balada o víře k přežití (kde uslyšíte jen piano se zpěvem) jsou jen kolem minuty. Nejvíce se mi líbí asi poslední song, který je z alba i nejtvrdší a uslyšíte v něm latinský recitativ. Booklet je dvoustránka s fotkami Evropských kulturních památek a krátká dedikace v angličtině, komu je album věnováno. Na pozadí je obraz Bitvy o Tours, kde Karel Martel zvítězil and Araby a Berbery. Škoda absence textů a hlavně jejich anglického ekvivalentu, protože když už je tam ta anglická dedikace, tak by nečesky mluvící posluchači určitě rádi znali i obsah textů. Fajn věc, která ale není svým hudebním směrem určena každému posluchači.

Kompilační LP Faith and Truth od japonských The Hawks obsahuje tři songy ze stejnojmenného demo CD z roku 2017 (tam je navíc ještě intro) a šest songů ze splitka s Legitime Violence Respect and Honor East Meets West, ale některé songy (Jazzy, která má houpavý rockový rytmus, Don´t Give up Right Way nebo Mi Wo Tsukushi) jsou známé i z demáčů, EPek nebo CD singlů. Vy je ale můžete znát i z kompilačky Don´t Give up Right Way, která vyšla na This Means WAR před pěti lety. Celkem tedy osm věcí v Japonštině plus cover Case of Pride od Skrewdriveru. Deska je limitována 250 kousky. Muzika je perfektně zpěvná, vokály se střídají a různě podprují, je zde i celá řada singalongů a kytarových a basových vyhrávek a určitě to parádně ilustruje úvodní song Mi Wo Tsukushi nebo hnedka další Kiiroi Ookami (Žlutý vlk). Trojka Makoto No Koe má potom v některých částech (refrén Your Voice, Your Pride, True Voice) nejrychlejší tempo i rytmus (trošku z HC a metalu), ale v jistých částech se to hodí do halekačky, kde jede třeba jen zpěv a bicí. V poslední songu Sakase Kimi No Na je slyšet i klavír. Jinak uvnitř je papír s texty (jen japonština) a fotkami z koncertů. Obal je stejný jako na CD. Trošku to vybočuje z ostatních japonských kapel podobného ražení, protože ty mají většinou metalový zvuk. Opět nebudu hodnoti, stejně jako u kompilačky This Way Is…Right Way od This Means WAR, protože je to podobný případ, ale platí to samé…jsem strašně rád, že to vyšlo na Evropském labelu.

The Reapers je holandská kapela z Utrechtu/Rotterdamu, která vznikla na troskách Discharger po odchodu Tima. Je čtyřčlenná, ale má dvě kytary a všichni členové se podílejí na vokálech. Tohle je teda debut kapely, i když tři songy měli už na kompilaci Oi! Ain´t Dead 7. Celkem je zde 13 songů v angličtině plus mluvený intro z nějakého filmu s názvem Things Are Bad. Hudebně se kapela pohybuje někde ve středním tempu, dvě kytary jsou sakra znát a určitě je zvukově inspirovali třeba Templars, Legionaires nebo Janitors - viz třeba songy jako Ugly Mug nebo Wrong Side of the River (se skvělym přímočarym drajvem), ale jsou zde i parádní melodické věci jako třeba Always the Underdog (která má parádní kytarovou vyhrávku na začátku a taky perfektní refrén), Bankers (která začíná podobbně jako Get a Rope od Cock Sparrer) nebo třeba Sirens of Sorrow se slajdovou kytarou, která Vám připomene všechny možné Australské kapely. Na první song z alba – Ultra Violence se můžete podívat zde https://youtu.be/c20MPWlzfKk. To co mě bavilo u Discharger si kapela nechala a k tomu přidala trochu více tvrdosti a celé to zní perfektně. K tomu přidejte parádní temnej obal a máte super album na začátek roku 2019. Perfektní.

Členové King´s Cross (Tomppa a Sanntu) založili nový projekt s názvem Ukonnaula (znamená to něco s hřebíkem). Jak už název napovídá, songy budou ve finštině. Kapela chystá šestisongové demo, které vyjde na kazetě. Do světa kapela zatím pustila tři songy na jejich webu https://ukonnaula.bandcamp.com/ a dále kapele vyjde jeden song na EPku, které vyjde ke španělskému zinu La Veu de València. Jinak kazeta je rovnoměrně rozložená tři songy na straně A (Vanhan Vallan Kahleet – Stará silná pouta, Pimeä Puoli – Temná strana a Verijäljet - Krev) a tři songy na straně B (Köysi Kiristyy – Stahující smyčka, Tuomittu - Odsouzeni k zániku a Vapaa, Vankka ja Vakaa – Svobodní, silní a vyrovnaní). Hnedka od prvního songu Vanhan Vallan Kahleet to do vás kapela napere přesně jako King´s Cross - je tu kytara, která se nebojí sólovat v každém songu, v pozadí duní basa svoje vyhrávky a občas společné halekací vokály (třeba Verijäljet, Pimeä Puoli, kde jde jeden vokál přes druhý a jsou tam různá ztlumení, nebo poslední Vapaa, Vankka ja Vakaa). Jinak jak píšu, vyhrávky jsou fajn, třeba v Tuomittu je začátek hodně do hard rocku. Grafika kazety je taky fajn. Kapela tyhle songy prohlásila za demo nahrávku, ale za mě je zvuková (ale především hudební) kvalita určitě dostačující, takže doufám, že to časem vyjde i nějakým standardním způsobem. Určitě to doporučuju všem, kteří mají rádi nekompromisní, ale kvalitní muziku a borci, kteří za touto nahrávkou stojí jsou určitě zárukou kvality. Super!

Na konci roku si pro nás tahle švédská legenda připravila zbrusu nové album s názvem Charlataner (Šarlatáni). Na něm najdete celkem 12 songů, z čehož poslední je živák Vikingbalk, dále je tam přezpívaná švédská hymna Du Gamla Du Fria (hodně pomale, s operním mužským a ženským zpěvem) a taky je tam Jämtlandsången ze stejnojmeného singlu. Desku otevírá song Sveket (Zrada), ve kterém je dětský hlavní vokál. Další dva songy se věnují švédským králům - Riddarholmskyrkan, což je kostel ve Stockholmu, který slouží jako pohřebiště švédských králů a pak Kronan, Äpplet och Svärdet (Koruna, jalbko a meč). Tyto první tři věci jsou ve standardním viking rockovém rytmu UT. Další song je pomalejší akustická věc s názvem Dalvisan, kde je i ženský vokál (jiná zpěvačka než u dalších songů – Anna) a úžasný melodický refrén. Poslední věc na straně A je Nordens Stjärna (Severní hvězda), která začíná akusticky, ale přejde do normálního rytmu. Stranu B otevírá I Din Syn Så Darrar Jag následovaná pomalejší Fädernes Kyrka (Církev otců), kde je hodně melodickej zpěv. Pomalá a částečně akustická je i další En Vän För Sverige (Přítel pro Švédsko), kde uslyšíte i housle. Následuje zmiňovaná Du Gamla Du Fria (https://www.youtube.com/watch?v=U9KjpFH5Jgo poslechnout můžete zde), dál potom Land du Välsingnade (Požehnaná země), který je taky operně zpívaný stejnou dvojicí jako předchozí song. Jedná se o Louisu a Mathiase z Balders Lyra. Jinak je to píseň z roku 1923 a vy jí můžete znát i ze singlu Projektu Gleipner. Desku ukončuje živák Vikingbalk z roku 2019, kde je jako host přizván i Janne Thörnblom. Obal je udělaný jako gatefold s texty a fotkami z letního koncertu v roce 2019. Pokud máte Ultima Thule rádi, tak určitě nebudete váhat s koupí.

Reedice druhého Epka téhle kapely z Barcelony vychází nyní na Disco Nightmare jako 12´´. Původní EP vydal Camden Town ve spolupráci s Bords de Seine a samotní BDS jako CD. Původní obal je použit na zadní stranu (respektive u 50 kousků a na 20 testpressů i na stranu přední). Nový obal se potom grafikou blíží k jejich debutovému full albu Nuestro Orgullo Pasado a dělal ho Pablo z Revolty. Na EP najdete čtyři songy – titulní En Pie de Guerra (Na válečné stezce) a Justicia na straně A, Barcelona a Erik (což je cover od Cosy Nostry a obsahuje parádní solo) na straně B. Songy Justicia a Barcelona pak můžete znát z full alba Solos Contra Todos a za mě to jsou určitě nejlepší věci z desky.. Kapela nic od roku 2008 nevydala, ovšem ještě před dvěma lety nějaké koncerty odehrála. Bubeník Willy hraje na bicí v La Inquisición a v Secret Army. Na začátku nového tisíciletí měla kapela fakt našlápnuto díky jejich debutovému albu a já jsem moc rád, že tahle reedice vyšla (osobně bych rád viděl reedici i Soldatos del Asfalto). Paráda a další body pro Disco Nightmare!

Třetí díl kompilačky nových a méně známých Brazilských kapel obsahuje celkem 18 songů od 9 kapel – Brutalität, Escuderia, Hated Kids, Antiporcos, Doc 21, Dedo Podre, Urban Riots, Causa Torpe a Bravure. Mimo první kapelu Brutaltät a jeden song od Hated Kids zpívají všechny bandy portugalsky. PRvní kapela Brutaltät hraje parádně tvrdou muziku, která má ale sakra vyhranou kytaru. Jejich první song Meaningless Kid vyšel na Epku Skinhead Rock´n´Roll, kterej vyšel na Firm Records/Tough Time Music. Druhá banda Escuderia má zkušenosti jen z kompilaček. Jejich muzika (hlavně teda zpěv) není tak tvrdá jako u Brutalität a kytara je pořád vyhraná. Třetí banda Hated Kids má trošku garážovější zvuk a má vydanou stejnojmenou kazetu. Jejich zvuk je víc do poppy Oi! z 80. let. Jejich druhej song Sunday zavání trošku i bover rockem. Další Antiporcos mají dost punkovej zvuk a oba songy už předtím vyšli. V jejich druhym songu uslyšíte i banjo. Pátou bandou jsou Doc 21, kteří mají už taky něco vydáno. Hudebně je to rychlejší věc, která pěkně odsýpá a jejich druhej song Noites Sombrias je trošku do HC. Šestí Dedo Podre hrajou melodický streetpunk (maji i split EP s Gimp Fist). Opět se jedná o zvuk z osmdesátek alá Cockney Rejects. Sedmou bandou jsou Urban Riots, kde jsou v prvním songu hlavní ženské vokály a opět je to trošku garážovější. Přepdoslední kapela z kompilace se jmenuje Causa Torpe, které mi připomínají profláklejší brazilské bandy jako třeba Tropel. Poslední kapelou na CD jsou Bravure, které jsou asi ze všech band nejpomalejší. Jinak v bookletu je jen dobová fotka z jakéhosi historického fotbalového utkání a pak obsáhlá děkovačka. Trošku mě mrzí, že tam nejsou kontaky a údaje o kapelách, protože některé jsou fakt hodně málo známé. Jinak je to ale super kompialce, která vám otevře obzory a představí nové kapely z Brazílie.

Kapela se kdysi jmenovala Wróg Publiczny (Veřejný nepřítel, teďjka tedy jen Nepřítel) a pochází z města Zielona Góra. Hraje ve tříčlenném obsazení, kdy se na zpěvu točí kytarista a basák a celkem zde najdete 12 polsky zpívaných songů. Kapela, přestože je tříčlenná, má hodně vyhranej zvuk...kytara i basa je parádně slyšet a maj fajn vyhrávky, a střídání zpěvů je taky bezvadný. Parádní je určitě druhej song Za Młodzi By Umierać (Moc mladý na smrt), dál mě zaujal Najlepszy Wróg (Nejlepší nepřítel), kde se praví stará pravda, že lepší čestný nepřítel, než falešný přítel. Pak tu najdete song melodický Grünberg 2019, což je znovu nahraná věc původně z roku 2005 (vydaná na My Life My Fight) a která je věnovaná jejich rodnému městu. Hodně dobré jsou i pomalejší věci Taniec Z Diabłem, která má okolo pěti minut a Braterstwo Krwi, kde se kytara i basa fakt vyblnou. CD je uděláno jako krásnej digipack limitovanej 200 kousky nebo klasickej formát na 300 kopiích s bohatým bookletem s celou řadou fotek a texty. Předchozí kapelu Wóg Publiczny jsem zaznamenal, ale neslyšel. Kapela hraje tvrdší střední tempo, ale umí i melodický věci. Fajn věc.