Split CD dvou ostřílených kapel (pro Heroes je toto sedmé a pro True Aggression dokonce osmé album) vychází jako CD na OPOS Records. Každá z kapel je zde zastoupena šesti písněmi, přičemž každá kapela rovněž hraje jeden cover od té druhé. V případě Heroes to je Heretics and Barbarians (Ketzer und Barbaren) a v případě True Agreesion to je Geistiger Terror (v orginále Andlig Terrorism). V jedné písni od každé kapely taky hostuje zpěvák té druhé, takže u Heroes zpívá Miesl ve We Fight to Win a v případě True Aggression to je Johan ve We Are Still Here. Heroes mají všechny songy anglicky, zatímco TA to mají komplet německy (ale právě v posledním We Are Still Here je švédská a anglická pasáž). Obě kapely hrají taky ve stejném složení – čtyři členové a dvě kytary. Věci od Heroes jsou více rockové a tón hlasu zpěváka je vyšší. Dokonce je zde akustická věc Freedom. Textově je to klasika – prolhaný media (Fake Information), iluze svobody (Freedom), postavení ve společnosti, kde vás rodina chce mít, ale vy nechcete (When We Unite), atd... Hudebně za mě určitě Fake Information, kde jsou fakt super sóla a zpěvák ukazuje svůj rozsah. Na první poslech mě styl Heroes moc nesedl, ale jak to poslouchám znovu a znovu, tak tomu přicházím na chuť. TA hrají rychleji, tvrději a má to větší punkovou vervu a drive a hnedka prvním Stolz und Stark to do vás nasypou (není to cover od Ultima Thule) parádním rytmem i kytarou, dvojka Get Woke je o fenoménu dnešní doby – seš chlap, ženská nebo zvíře...kdo ví? 1000 Volt je o bohu hromu, který řádí nad Evropou, Total Egal 2 (se ska rytmem v refrénu ale fajn sypačka ve sloce) je pak o tom, jak je nám jedno, kam nás někdo řadí a co si o nás myslí. V poslední věci ukazuje Johan z Heroes opět parádní rozsah svýho hlasu. Booklet je klasika – texty, fotky, děkovačka. Super.

Šesté EP téhlé německé kapely, která hraje ve tříčlenné sestavě vychází jako desetipalec (145 žlutých verzí a 396 černých) ve spolupráci německého (Try and Stop Me) a Amerického labelu (Oi!tism Records). Předchozí věci vydal třeba Rebellion nebo Oi! the Nische Records. Celkem na desce najdete čtyři songy v anglčtině - Wild Boar Rock'n'Roll, Bad Dream, Min Fru Har En Katt a Fatherland. Kapela je tříčlenná a proti prvotním počinům tu zůstal jen zpěvák a kytarista Lenz. Kapela má totálně Chiswick zvuk – kovově znějící kytara s lehkým boosterem, která jede fajn vyhrávky, do toho singalong zpěv – třeba ve Fatherland nebo ve Min Fru Har En Katt, kde v refrénu pomáhají kluci ze Sabotage (základní slovíčka jako pivo, kafe, krátký vlasy a to že moje žená má kočku :)) a celej song je o tom, jak je pozvali do Švédka na společnou akci (kde hráli ještě Östra Aros). Textově je to o tom, že lovec, co se chce lovit divočáky (to jako kapelu :)) by si měl dát sakra bacha, protože karta se může pěkně rychle obrátit (úvodní Wild Boar Rock´n´Roll), pak o rodném městě, které se změnilo v šeď (Bad Dream) nebo o tom jak kapela má i po pěti letech hraní co říct (Fatherland), což je asi nejpomalejší a svým způsobem i nejsmutější song z desky. Celá deska má hrací čas kolem 11 a půl minuty a můžete si ji poslechnout zde https://www.youtube.com/watch?v=7IW0HDRA16A. Uvnitř pak najdete papír s texty, děkovačkou a hromadou fotek. Still Defiant jedou od začátku své kariery přímočarý styl, který má kule a kterej vás přimějě houpat se do rytmu.

Tohle album bylo nahráno v roce 2024 a letos ho vydal Dim Records na CD i LP (500 kousků na mnoha barevných verzích). Název by se dal přeložit jako Starověké časy v současnosti a celkem na albu najdete 11 songů. Až na jeden song to jsou všechno starší kousky z různých kompilací, splitek, výročních alb, atd..., – Den Vise Vet, Irrvisa a God Morgen Väldren (z Glömda Barnen), Mitt Barn (z Carolus Rex 6), Grakappan (Carolus Rex 3), Atertag (Carolus Rex 2), Hör Du Mig (Carolus Rex 5), Den svarta Döden (splitko s Hel Genom Eld Och Aska) a Klocksång (25 Years Anniversary) a Nu Släcks Alla Ijusen (Folkets Röst). Jako bonus je zde song Wasa, který nebyl předtím nikde vydán. Hudebně jede ve středním tempu s pomézním začátkem, fajn vyhrávkami a změnami tempa a recitativem na jeho konci. Song pravděpodobně odkazuje na švédskou válečnou loď, která byla potopena 1628 a vyzvednuta v roce 1961. Celý album je na youtube (https://www.youtube.com/watch?v=Tr5ZGmGzQ5Q) nebo na spotify. Podle bookletu, který tvoří plakát s fotkami, bylo tohle album nahráno v pěti, takže je zde i Bruno Hansen, takže čekejme dvě kytary. Je zde celá řada fotek z festivalu ve Španělsku, kde kapela v létě hrála. Celý je to moc pěkně udělaný, ale nechám to bez hodnocení a budu se těšit na nové songy (třebas Nog är nog, Europa, Kalle Teodor nebo Hey Ho, které by mohli vjít na EP).

Storm of Steel je nová australská kapela z hlavního města Canberra, kde hrajou dva bráchové (basák a bubeník), který můžete znát z thrashové kapely Hellbringer (respektive Forgery). Kapela je čtyřčlenná, ale zpívá basák Luke, takže čekejte dvě kytary. Dvanáctipalec obsahuje pět písní a vychází jako CD (300 kousků) nebo jako LP (250 černých a 250 průhledných s očouzením). Kapela vypustila koncem září do světa singl At Dusk (https://www.youtube.com/watch?v=bNTEu5IuXSA), kterej mě naprosto rozsekal. Celé album je věnované první světové válce a názvy songů jsou The Smoke Will Dance (Kouř bude tančit), Creeping Barrage (Plíživá palba), Storm of Steel (Ocelová bouře), At Dusk (Za úsvitu) a Guns Fall Silent (Zbraně utichly), takže tématicky můžete čekat něco jako Bolt Thrower nebo Memoriam. Hudebně to je pak oldskůlovej hevík ve středním tempu s vybroušenou kytarou (třeba Storm of Steel nebo první The Smoke Will Dance, ale vlastně jakákoliv další skladba), kterej je ovšem okořeněnej punkovým drivem. Je to jako takový tvrdší Battle Ruins a i Luke má trošku podobnej vokál. Songy obsahují fajn přechody v rytmu a tempu – třeba zpomalení na konci Creeping Barrage. Cover i vnitřek je udělanej moc pěkně, fotky a obrázky z 1. Světové, plus k tomu všechny texty a z druhé strany fotka kapely. Všechny písně se opravdu povedly a jestli se vám líbí At Dusk, tak ten zbytek budete mít rádi rovněž. Mně se to teda líbí moc.

Tohle jsou čtyři zbrusu nové písně od Razorblade po deseti letech. Tentokrát je sestava pětičlanná ( z čehož čtyři borci jsou původní členové) a Wouter už pouze zpívá (ale v insertu je napsanej i u kytary). K titulní písni vychází i videoklip, na který se můžete podívat zde https://www.youtube.com/watch?v=lGU1GD_5kQQ. Ze všech songů na desce je jen tahle jediná v angličtině. Ostatní songy jsou v nizozemštině Anti-Artistiek (Anti – umělci), Yuppies a Wij Zijn Terug? (Jsme zpět?). Deska je limitována 500 kousky (250 černých a 250 stříbrných) a CD pak 300 kousky. První dvě alba od Razorblade (Spreading Fear a Skinheads are Back) byla naprostá šupa a všechny v mém okolí to přet lety totálně rozsekalo. Tvrdost, hrubej zpěv a žádný kompromisy. Kapela postupně přidávala na melodiích, zkoušela zpívat i v němčině. V nových písní se obojí potkává...The Old Guard je hymná stárnoucích fotrů, který se ale ještě pořád uměj urvat a vyrazit s kámošema do města a zařádit a zavzpomínat na starý časy, ale i na ty, kteří už tu s námi nejsou. Dvojka Anti-Artistiek a trojka Yuppies jsou asi nejvíc v duchu těch prvnotních Razorblade, jak hudebně tak textově (jednoduchá tvrdá muzika nebo pohrdání yuppies). V téměř každém songu navíc uslyšíte fajn kytarový sólo (speciálně teda v prvním a posledním). Uvnitř je papír s fotkami z reunion koncertu a z nahrávání + texty na druhé straně. Deska vychází fyzicky 14. listopadu, takže, kdo má tuhle starou gardu rád, tak po tom koukněte, protože to stojí za to.