Toto EP obsahuje dvě písně, které byly nahrány v roce 2007 společně s albem Sex, Thugs and Rock´n´Roll, které mělo zatím nejgarážovější zvuk ze všech alb od TMF a remasterovány v roce 2009. EPko vydala společnost Koi Records, která sídlí v Texasu a specializuje se hlavně na vydávání vinylů a to různě barevných. Můj vinyl TMF je fialovo-hnědý. Tak jak jsem už psal, na desce najdete dva songy a to na straně A song Hey ho! Let´s Go! A na straně B song Boring. Strana A se mi osobně líbí víc, song o nenávist, násilí a o člověku, co je řízenou střelou a časovanou bombou. Song na straně B je o ničem. A to doslova. V podstatě je o tom, jak se píše text a to, že stačí 12 řádek a refrén a je vymalováno. K pěkně udělanému obalu je přiložen papír s texty. Fajn udělaná věc, která nevybočuje z ostatní tvorby TMF.

Další a opravdu nevím kolikáté album týhle kapely fanoušků třetího poločasu, která si nachází každým albem mraky nových a nových posluchačů. Muzika tadytý chuligánský bandičky je totiž hodně zajímavá. Je to vyhraný streetrock, kterému nechybí tvrdost a nenávist z ulic, ale i melodie a akustické balady, kterých zde také pár najdete a když už to není čistě balada, tak je to alespoň podbarvení muziky akustickou kytarou. Velmi mě překvapili jejich zpěvné refrény, které oplývají neskutečnou melodičností a CD se poslouchá úplně samo. Mně osobně stačí stopáž cca kolem 45 minut, ale tohle skutečně uteče jako voda a nudit Vás to rozhodně nebude. To, že kapela umí hrát, potvrzuje i fakt, že krom dvou songů mají všechny ostatní (11) přes 4 minuty. Texty se samozřejmě točí kolem kopané, ale nejen kolem ní a nejsou to už takový ty typický halekačky jako třeba na prvním albu, ale mají hlavu a patu a rozhodně nejsou primitivní. Pojednávají například o scéně v Německu a její „policii“, která monitoruje kapelu a co se kolem ní šustne (a určitě nejen kolem KC), o tom jak je třeba vracet obdržená rány, vztah syna k matce nebo o tom, jak v partě pravých přátel není člověk nikdy sám. Nechybí ani klasiky okolo kopané, tetování a popíjení. Střední tempo a pomalejší songy spíše převažují (třeba songy Meine Träume, Ich bin wie du atd…), ale kapela umí i tvrdší věci, jako třeba Auf ein Neues, Das ist mein Ding, Tätoiwiert, Voller Stolz a nebo Wir schlagen zurück. K albu je i parádní booklet, kde je hodně fotek kapely a všechny jejich texty, které jsou opravdu někdy kurevsky dlouhý a to je jedině dobře! Kdo má rád vyhranější muziku (a vidí trošku dál než jen na pivo, buřty a nenávist), která umí být jak tvrdá, tak i melodická a příjemná, tak ať rozhodně šáhne po tomhle albu, jelikož tahle věc tyto předpoklady splňuje na 100%.

Tak kapela The Fialky se nám již natrvalo zabydlela v českém punkrockovém podhoubí. Kluci drhnou svůj punk77 již pěknou řádku let a jejich základna fanoušků se stále rozrůstá. Jejich první dlouhohrající album „Průser“ mě osobně dost rychle posadilo na prdel a tak jsem byl pln očekávání s čím přijdou na jejich druhé desce s názvem „Šance“. První co mě upoutalo je mnohem čistší zvuk druhé desky a také změna hlavního vokálu (většinu songů teď zpívá bubeník Tom). Album začíná peckou „Černý ovce“, která se mi hodně líbí, má skvělou melodii i dobrý text, který říká, že jen pro peníze se věci dělat nedají. Hned v první písničce se taky ujišťuji, že změna zpěvu rozhodně neznamená vždy krok špatným směrem, Tomův hlas je pro mě hodně příjemné překvapení. Hned druhý song „Pogo“ naopak zpívá opět Kečup. Melodická linka v refrénu je tady naprosto skvělá, ještě dva dny po prvním poslechu mi nešla z uší. Textově to je punková vypalovačka o tom, že pogo je prostě romantika :-). Třetí song „Počernice Boys“ pohladí po duši všechny streetkids. Skladba je věnovaná přátelům z Počernic, nicméně za Počernice si můžete dosadit jakékoli jiné město (například Prachatice :-))) a hned si tuhle streetpunkovou vypalovačku zamilujete. O tom, že punk rock je cesta životem a ne žádná póza vypráví další věc pojmenovaná příznačně „Punk Rock“. Následuje vzpomínka na mládí v podobě skladby „Je to pryč“. Žádné nostalgie bez budoucnosti se zde však nedočkáme, život běží dál a je potřeba si ho užívat a to právě třeba i na koncertech The Fialky! Že všechno není dokonalý mě přesvědčily skladby „Tenisky“, „Singl“, nebo „Rum a kola“. Ani jedné z těchto skladeb nemůžu pořád přijít na chuť. Většinou se jedná o songy vyprávějící o slečnách. Ne že bych měl něco proti tomuhle tématu, ale spíš ta forma mě nijak nebere. Tak například refrén „Lá lá lá…“ v songu „Singl“ jde hodně mimo mě, stejně tak refrén „Ou ou ou dej si rum s kolou!“ v písni „Rum a kola“ je taky docela úlet. Celkově mi tyhle songy přijdou moc „přeslazený“. Ale ať si každý poslechne a posoudí sám, tohle je jen můj názor. Na úplně opačném pólu oblíbenosti u mě stojí song „Víkend“, který považuji asi za vrchol celého alba, super skapunková pecka ještě doplněná o klávesy. Album končí pomalejší a velice příjemnou titulní písní „Šance“. Booklet celého alba se nese ve fialovém a růžovém odstínu se spoustou fotek členů kapely i z koncertů. Netradičním zpestřením bookletu jsou úryvky rozhovorů s kapelou z různých zinů a magazínů. Pro album jsou typické časté sbory a především vynikající smysl pro melodii. V porovnání s předchozím albem je možná trochu měkčí, ale o to více melodické. „Šance“ rozhodně nezklamala a v mnoha případech mě naopak hodně potěšila – je to hodně příjemný poslech a The Fialky si tímto albem svoji pozici jen upevnili.

Debutové album německé 100% skins bandy ze Saska, kterou tvoří členové z ex Brachial, Backstreet Firm, Kriegsberichter a nebo z ještě hrajících spřátelených Anti Clockwise. Tak kapela na obalu CD má popisek 100% Aggro Culture 0% Mainstream Oi! což potvrzuje i v našem rozhovoru tím, že ráda hraje na menších koncertech pro skins a dále je zde jakýsi citát od E. Fromma, který varuje před duchem konzumní a zcela mechanizované společnosti řízené počítačem. Na cedlu je 11 songů, kde 2 jsou v angličtině a zbytek v němčině. Kapela hraje rychlejší jednodušší Oi!, kde první kytara občas hodí do placu nějaký solíčko a je jasné, že členové mají rádi klasickou Oi! muziku 80. let, kde nechybí sborový zpěv, halekání a pasáže, kde hraje samotná baskytara. Textově to taky není žádné překvápko, hrdost na kult, pracující třídu, radost z hraní pro skins, tetování, tradice nebo třeba věčný boj s medii. V bookletu, který je stylizován jako noviny Skinhead Times najdete všechny texty a i fotky z koncertů. Nejvíce se mi líbily dozajista písně jako Get Out, Was ich so schätze a Intoleranz. Prima kapela se sympatickým přístupem pro ortodoxní skinheady. Můžete objednat na www.4subculture.com a nezapomeňte si přečíst rozhovor!

Tak tahle tříčlenná kapela pochází ze Švédska, se kterou můžete najít rozhovor na staré verzi Backstreet Battalionu, ve které hrají členové, kteří prošli Act of Contempt, Clockwork Crew atd… a tohle její čtyřpísňové EPko limitované 500 kusy. Kapelu bych hudebně přirovnal k jejím slavnějším kolegům z Perkele. Hnedka první song se jmenuje podobně jak EP – From the Bottom of the Barrel a text je o muzice ze dna ulic, kterou kapela hraje a která je přímočará, občas hrubší, ale především od srdce. Dvojka na straně A je píseň Steelcaps and Elbows, která popisuje skinheadský koncert a zábavu na něm. První vál ze strany B je pomalejší skladba Fate or Luck, kde kapela zpívá o tom, že člověk nikdy neví, co ho čeká a zda bude na jeho straně stát štěstí nebo víra. Další je čtyřka All for Show, která vypovídá o pokryteckých politicích, kteří na nás hrají jen divadélko a za jejich falešnými úsměvy jim jde jen akorát o moc, vliv a peníze. Potom tu je bonus v podobě rychlejšího songu, který se asi jmenuje Get Out of My Way (to jsem vyvodil z refrénu), což je na EPko celkem raritka. Pretty Shitty Town přidali k desce papír s texty, na jehož druhé straně najdete pár srandovních fotek kapely. Kdo má rád pomalejší melodický streetpunk ve stylu zmiňovaných Perkele nebo třeba francouzských The Janitors tak si určitě oblíbí i tuto placku.