První regulérní album téhle kapely z Magdeburgu vychází opět v jejich DIY stylu po celé řadě EPek a split EPek a jedné kompletní diskografii na double CD. Album obsahuje 13 zbrusu nových songů v němčině. Kapela se ustálila na čtyřčlenné sestavě (ovšem s dvěma kytarami). Muzika ACW je klidnější střední tempo, kde kytara je lehce naboosterovaná a čas od času je fajn vyhrávka a pár songů zní jak od Chickswicku (třeba German Angst – Německý strach nebo Hallische Strasse). Velikou výsadou ACW jsou především super texty, které jsou inteligentní, bez klišé a mají hlavu a patu – namátkou vybírám třeba Die neue Stasi (nová tajná policie), Wir stehen uns selbst im Wege (Stojíme si v cestě) nebo poslední Kaiserliches Landsknechtlied (Píseň císařského vojáka, která je jen s kytarou a zpěvem). Další věci se týkají společnosti a života v ní, historie města, media a TV, ale i osobní věci. Jinak oproti předchozím počinům vás určitě překvapí obal (a i grafické zpracování jeho vnitřku). To je nyní hozené do stylu událostí v Magdeburku roku 1631, který byl vypleněn a téměř vymazán z mapy (z 30000 lidí přežilo 5000) během Třicetileté války. I samotný název alba odkazuje na událost – znamená to Krvavá svatba. Jinak se jedná o pěkný digipack s 16 stránkami, texty a komentáři k nim. Celé album je limitováno 500 kousky. Jinak spousta písní je na youtube, kde si je můžete poslechnout (třeba https://www.youtube.com/watch?v=AmnamwAB15U). Za mě velká paráda a 100% support kapele, která si dělá věci podle svých představ.

Třetí EP téhle portugalské kapely vychází jako singl na zbrusu novém labelu Combate Brutal Records. Obsahuje dva portugalsky zpívané songy - Nao Queremos Saber (Nechceme to vědět) a Sangue Lusitano (Lusitánská krev). Deska vyšla ve 200 ksuech (100 s černým a 100 s červeným obalem + 20 testpressů). Kapela je už jen tříčlenná a vokály teďka jede kytarista Helio. Za bicíma je bubeník Joao, který hraje i v kapele Falcata nebo Faccao Opposta. Začátek prvního songu otevírá část Clockwork Orange. Hnedka potom nastoupí kytara s temnějším solem na hlubší struny. Druhej song obsahuje podobně vyhranou kytaru, ale hnedka od začátku obsahuje společné vokály, kdy kapela vykřikne začátek sloky a zpěvák to pak doplní. Oba songy mají okolo tří minut. Hudebně je to střední tempo a mně se moc líbí vyhraná kytara, na začátku obou songu, která někdy přenáší vyhrávku i do zpěvu. Jinak deska je udělaná po staru s velkou dírou uprostřed, uvnitř obalu jsou texty, děkovačka, fotky členů a fotka z Clockwork Orange, jak Alexova parta maže tu Dimovu. Songy si můžete poslechnout zde https://asasdavinganca.bandcamp.com/. Dobrý, jako jejich předešlý věci a držim palce jak jim, tak i novému labelu!

Splitko dvou kapel z ostrovů vychází díky spolupráci labelů Olifant Records a Askania Productions a jmenuje se Bootboy Rock´n´Roll. Každá kapela je zde zastoupena šesti songy. CD otevírají známější Bakers Dozen ze Skotska. Kapela si za ta léta, co hrají (od roku 1995) vybudovala svůj osobitý styl, který stojí na zpěvu Jona Scotta. Jinak v kapele hraje na basu Gordy, kterého můžete znát i z On File. Jejich část desky otevírá song Just a Boys Game, následuje parádní One for the Ladies, pak tu je Streets Run Red with Anger (za mě nejlepší věc od Bakers Dozen) proti všem, kteří nevidí stoupající kriminalitu a násilí v ulicích, následuje Witness Protection, Re-Invented Man, která je o cápcích, co si naštudujou vše o skins a pak dávají rozumy a Sex Tourist, o těch, kteří cestují za placeným potěšením. Druhou kapelou na splitku jsou No Quarter z Birminghamu, kteří jsou služebně mladší, ale svoji cestu k posluchačům si našli. Jejich muzika je o něco svižnější a agresivnější a je to slyšet hnedka od titulní skladby Bootboy Rock´n´Roll, která do vás pumpuje, klasický rnr. V podobném duchu pokračuje i jejich druhý song We´ll Never Be Beat, který je o tom, jak kluci založili kapelu a jak se to postupně vyvíjí. Následuje Pack Mentality, která byla vypuštěná ve formě digitálního singlu již dříve, 2013 je o tom, jak před 5 lety kapela kalila v ulicích Birminghamu a předposlední Council Scum. Poslední věc na CD (a i od No Quarter) je song Play it Loud od glam rockové kapely Rabbit z Newcastlu, kde hrál mimochodem původní zpěvák AC/DC Dave Evans. V bookletu najdete texty a fotky. Obě kapely předvádí na splitku to nejlepší a já to mohu jedině doporučit. Mimochodem No Quarter teďka vydali nové album s názvem Society Falls.

Bomber 80 je streetpunková kapela, která pochází z italského města Firenze a mimo dema z roku 2009/10 mají na kontě ještě jedno album, a to Cambia Il Vento. Album vychází na labelu Hellnation. Kapela je pětičlenná a na albu najdete 10 songů v italštině. Jinak album vychází jako LP a CD je k němu přiloženo a jeho název by se dal přeložit jako Proti času. Čekejte opět klasickej melodickej italskej zvuk se všemi těmi společnými refrény, halekačkami, zpěvem jen s bicíma, střídání zpěvů, kytarovými sóly a vším tím, co máme na italském zvuku rádi. Jinak songy jsou střední tempo, ale občas je tu rychlejší (třeba Guerra) i pomalejší vál (L'Amore Mio Non Muore). Názvy songů by se daly přeložit třeba jako první věc Syrový a pravý (Cruda e Vera), která vás uvede do obrazu, jak kapela hraje, Silné potěšení (Picachia forte), Válka (Guerra), Zákon ulic (La Legge Del Marciapiedi), Moje láska nezemře (L'Amore Mio Non Muore) nebo poslední Zatímco se dívám na oblohu (Mentre Guardo Il Cielo) a kterej má parádní sborový refrén a je to jeden z nej songů na albu. Jinak booklet je standardní – texty v italštině, fotky z koncertů a krátká děkovačka. Italská klasika, která neomrzí.

DIY nahrávka po znovuobnovení kapely, která v mnohých lidech vzbuzuje kontroverzní pocity (především pro své pro-národní a protikomoušský postoje – punk´s not red hnedka od začátku), ale po pravdě na to já celkem chčiju a soudím, až po tom, co mám osobní zkušenost a ne nějaký bláboly kdo, kde a s kým, které se nezakládají na pravdě. 28/10 odehrála banda svůj druhej koncert v životě a to po 25 letech existence, kde jsem si pořídil i to CD. Z původní sestavy je tu kytarista/zpěvák Jarda, na basu a na bicí hraje už někdo jinej (na škopkách je Jardův synátor). Kapela nikdy netvrdila, že umí nějak extra hrát (proto i ten název, nikdo neuměl na nic hrát), ale třeba začátek songu Má vlast je Smetanova Vltava. Basa je celkem výrazná a občas zastírá kytaru, která se bojhužel nezdvojovala a bicí relativně jednoduché. Podle youtube můžete posoudit sami kvalitu tehdy a nyní. Jinak CD obsahuje 10 novejch songů, 3 z let 1994-1995 (Štít a meč, Očista – oba songy považuju za druhý nej věci, Nový svět) a jeden song z 1992 (Mnohozvíře – podle sci-fi knížky Vladimíra Párala, kde je kytara bez boosteru), všechny ale znovu nahrané. Songy jsou například Nikdy se nevzdáme (což je asi nej song z desky), Rudý bastardi, Fuck Off Eu, Přítel, Umělý svět, Hate Punk, atd… Jinak booklet je fajn, je zde stránka věnovaná historii kapely, dále stránka věnovaná současnosti kapely (proč se dali dokupy, atd…), všechny texty a starý fotky. Na živo se mi písně líbily více než jejich verze na CD, ale osobně si myslím, že tady jde více o texty a přenesení myšlenky do nich než nějakou vymazlenou hudbu a jak se zpívá v prvním songu „hezký lidi, hezký věci, hezkou hudbu a hezký kecy, tak to tady vážně nehledej“. Určitě je dobře, že toto CD vyšlo, ale chtělo by to na aranžmá zvuku trošku víc zamakat

Čtvrté album této HC party z Floridy vychází na Strength Records jako CD a jako LP bude venku v lednu 2018. Celkem na albu najdete 10 songů (včetně coveru I´ve Had Enough od Slapshot). Kapela si taky pozvala celou řadu hostů, takže uslyšíte tady Rogera Mireta (druhý song Forever), Grega Huffa (Bishops Green, Alternate Action…) – ten zpívá ve Street Warriors, Skam Dust (v Untied States of Regression), Pata Edge (v I´ve Had Enough) nebo Scopes. Na tomhle albu se parádně mísí hudební styly a je vidět, že Coldside umí klasické HC sypačky, což je většina alba jako Fuck Your System s intrem z filmu The Great Dictator nebo třeba Full of Rage, Paid our Dues a Defeated, ale i streetpunkové/Oi! Halekačky – třeba Street Warriors nebo fotbalová (soccerová :)) Lion´s Pride, věnovaná podpoře týmu Orlando Lions. Celkový čas je něco málo pod půl hodiny a najdete tu celou řadu kytarových a basových vyhrávek. Jinak obal je podobnej jako u předchozího počinu Outcasts, Thugs and Outsiders – orel držící váhy spravedlnosti. Super věc, tohle se musí líbit.

První plnohodnotné album tohodle texaského masakru samohybnou houfnicí vychází na osvědčené kombinaci labelů a to jak deska i CD. Na albu najdete celkem devět songů a to Stronger Than Ever Before, She's A Hammer, Death Drums, Men At Peace, Last Of The Gang To Die, Iron Rose, No Filth All Fury, Arise a Tryhard. Celková stopáž je něco kolem 23 minut. V rozhovoru kapela avizovala zaměření alba a hnedka v prvním textu je to cítit (ztráta matky, respektive otce). Podobně je to i v songu Last of the Gang to Die s moc fajnovým refrénem, který doplňuje kytarová vyhrávka v pozadí (a za mě jsou obě jedny z nejlepších songů desky). Jinak, pokud nevíte co to je brickwall Oi!, tak si pro představu pusťte cokoliv od Concrete Elite. Hrubej vokál, těžkopádnej zvuk, kratší songy (jen dva mají přes tři minuty), dotyky HC a zabijácké kytary. V songu Death Drums, je i fajn ukončení písně v postupném utlumování nástrojů. Poslední song Tryhard je celkem halekačka (co se týče refrénu). Song Men at Peace si můžete poslechnout na https://www.youtube.com/watch?v=EwwnaZl0C6Y. Kdo má rád rané Razorblade, kteří jsou ale v trošku pomalejším rytmu, tak bude mít představu o zvuku. Grafika obalu je v cajku – smrtka a růže na ostnatém drátu. Zvuk Concrete mám moc rád a toto jejich debutové plnohodnotné album mě v tom jen utrvrdilo. Killer!

Po EPkách Fist of Fury a split Epkách s Antagonizers ATL a Assault and Battery vydává tahle kapela z Atlanty debutové full album s názvem Unite and Conquer. Fajn je i fakt, že se vártil jejich frontman Shane. Jinak jejich kytarista Wynn hraje i ve Fatskins, ale to vy určitě víte, protože BB sledujete a já jsem to v nějaké z předchozích recenzí psal. Jinak kapela má kytary dvě a je to sakra slyšet ve vyhrávkách. Album obsahuje 10 fláků, přičemž We Are United je tu dvakrát (dvě různé verze, kdy poslední má více společných refrénů), pak je tu cover (covery) od Razorblade – Days of Glory a Warriors, které jsou nasypacný do jedné stopy. Jinak do songu We the People si kapela pozvala Ryana Cadavera, což je frontman horror punkové kapely The Casket Creatures, která pochází také z Atlanty. Jinak jeho zpěv parádně kontrastuje s hlasem Shane, jelikož je vyšší a tyhle dva hlasy se parádně ve slokách střídají, aby se pak nakonec v refrénu spojily. Muzika DDC je na hraně melodického a brickwall Oi! zvuku, Shane má hlas tak akorát hrubý (nejhruběji na mě asi působí v songu Revolution, na který se můžete podívat zde https://www.youtube.com/watch?v=qABg8Sr_1L0). Čekejte zpěvné refrény (Call to Arms, Comply or Die, která je o US policajtech nebo Feast for Vultures, což je pro mě jedna z nej songů z alba). Další songy jsou taková ta americká klasika Spirit of 76 nebo Stand and Fight. Parádní věc, která vás téměř každým songem posadí na zadek. Poslední dobou dávám samý devítky, ale když ono je to prostě dobrý, sice každý album jinak, ale je.

Debutová deska finských Dead Nation vychází na Total Noise Records a obsahuje čtyři songy v angličtině – Bullshit, K.Y.L.D.D. (Kill Your Local Drug Dealer), Self Defense a titulní Hate Crew. Kapela hraje ve čtyřčlenné sestavě se dvěma kytarami. Hlavní zpěv má na starosti basák, ale oba kytaristé na vokálech pomáhají. Členové jsou mixka skins, punks a metlošů, takže celkový zvuk se tutově potkává ve špinavym a syrovym rock´n´rollu, kterej vám určitě připomene Motorhead (hlavně asi začátek prvního songu s basovou vyhrávkou) nebo z novějších věcí třeba Kriegs Legion nebo Malignant Tumour. Chvílema mi to připomíná Bloodline (hlavně song K.Y.L.D.D. a to především co se týká kytarových vyhrávek a zastřeného zpěvu). Zpěv je hrubý a syrový, kytary jsou nabroušený a vyhraný a basa si jede svojí lajnu v pozadí. Nejvíc se mi así líbí třetí song Self Defense, poslední Hate Crew je potom nejzpěvnější. Ale jinak si všechny čtyři písně drží stejnou lajnu rytmu a tempa. K obalu mám info jen co se týče coveru – černobílý viking. Dobrá věc pro ty, co mají radí syrový rnr.

Druhé EPko od Falcaty obsahuje opět tři anglické songy – a to Barbarians Rising a Mr. Know it All na straně A a Forged in Blood na straně B. Kapela proti prvnímu EPku také změnila sestavu – přibrala další kytaristku Brunu (a jo, je to slyšet, protože Ines se může věnovat solové kytaře – třeba sólo na konci Barbarians Rising). Jinak opět tu je Joao (Faccao Opposta, Asas da Vinganca), ale oproti Asas da Vinganca tu tentokrát zpívá a hraje na basu. Jinak deska je druhý počin Combate Brutal a stejně jako deska Asas da Vinganca je tu 100 desek s černým a 100 s červeným obalem + 20 test pressů. Zvuk je temnější, což mám rád a kapela využívá dvou dívek na vokálech, což je vždycky super. Trošku mi to v některých pasáží (obzvláště v kombinaci mužského a ženského zpěvu) připomíná německé Insidious Skins, akorát zde není ságo a muzika je více vyhraná (nejvíce to slyším u Mr. Know it All). První song vypovídá o tom, jak kmen Lusitanů stál kdysi proti Římskému imperiu. Dvojka je o těch, co všude byli a vše znají a ješrtě se mají potřebu ke všemu vyjadřovat. Poslední je o pouličním spojení, které je ukováno v krvi a které stojí proti všem. Na vokálech pomáhal i Sun Do z Gume a Jefferson – bubeník z Faccao Opposta. Jinak obal a obrázky uvnitř jsou od britského fantasy ilustrátora Anguse McBride. Koncept obalu je stejný jako u Asas da Viganca – texty, fotky, děkovačka a obrázky kapely. Fajn!

Třetí album tříčlenné polské kapely ze Slezka vychází jak jinak než na Olifant Records. Na CD najdete 12 songů v polštině, z čehož poslední tři (Wybory, Owieczka Dolly a Dosc Terroru) jsou archivní kousky, ovšem není zde nějaký rozdíl ve zvukové kvalitě. Jinak hudebně je to rychlejší streetpunk, který hraje většina polských kapel a který je plný zpěvných melodií, drobných kytarových vyhrávek a sborů. CD perfektně odstaruje titulní song a vše pokračuje přes songy Ultras s obligátním refrénem Jebat PZPN), 67, parádní Patologie (s rockovými vyhrávkami), Rock´n´Oi! (kde se fajn střídají zpěvy), tvrdší HC Skinhead (kde bych obzvláště vyzdvihnul solo), Nikt nie Zabroni až po ty tři bonusy. Jinak celý booklet je kreslený a ke každému textu je zde nakreslen menší obrázek. Na konci je velká děkovačka, kde jsou pozdraveny víceméně všechny polské kapely, na které si vzpomenete. Víceméně klasický polský skinhead sound s klasickými tématy, který je skočný a k drinku ideální.

Prigioniero (Vězeň) je druhé plnohodnotné album této kapely z italského Viterba a vychází na všech možných formátech – kazeta na Clockwork Punk Records, CD na Mohican Tunes Records a deska potom ještě za spolupráce Oi! The Nitsche Records Steel Town Records. Na CD verzi je celkem 10 songů z čehož přeposlední Tramontato Il Sole (Západ slunce) je ze čtyřsplitka s Bronco Army, Reconquestou a Asas da Vingaca a poslední je živák Ace of Spades z jejich turné po Kanadě a USA. Na LP verzi je věcí je jen 8. Kapela na předchozích albech měla songy čistě ve svojí mateřštině anebo v angličtině, tady se to míchá (krom Ace of Spades tu ještě najdete ještě anglicky zpívaný song Asshole´s Generation a potom T.N.T., což je cover od AC/DC). Opět ta italština sedí kapele víc, protože Alessandův hlas je v jeho mateřštině hrubší. Jinak čekejte opět jejich typické rockové Oi! (které není zrovna typické pro italské kapely), kde hnedle v prvním songu FAVL (kde se kapela představuje jako Viterbo Rock´n´Oi!) uslyšíte slide kytaru, parádní vyhrávka je i v Asshole´s Generation nebo třeba v Etrusco. V titulním songu Prigioniero jsou potom vyjménovány klasické Oi!/punk/rnr kapely a jejich slavný hity/alba a taky je tam pasáž basa/zpěv/bubny. Song si můžete poslechnout zde https://www.youtube.com/watch?v=8dIp_GJiEIM&t=1s. Další songy jsou Scoppio (Vypuknutí), Etrusco (s halekacím refrénem), Rumore (Hluk) nebo (v kontextu s ostatními songy) pomalejší Amarcord (což je Felliniho film, jinej význam slova neznám :)). Jinak obal je hozenej do oldskůlu – kotva a orel (mimochodem je to čtvrtý album v řadě, který recenzuju, co má na obalu ptáka – Coldside, DDC i Hardsell :)). Jinak songy jsou na stejné úrovni a celé album se poslouchá moc dobře. Pokud FAVL máte rádi, tak není důvod si toto album nepořizovat.

Reedice alba této partičky z Walesu, které vyšlo původně v roce 2002 na DSS Records nebo jako kazeta na Jimmy Jazz Records o rok později. Reedice je venku na americkém labelu Violated Records a album produkoval Mick Jones z The Clash. Kapela se řadí ke clockwork punku (mají mimochodem i splitko s Major Accident) a je aktivní od roku 1984 s krátkou pauzou 1999-2000. Album bylo nahrané v pětičlenné sestavě, jedná se o střední pohodové tempo, kapela nikam nespěchá, zpěv je jemný a všemu je fajn rozumět a hnedka úvodní song Wake Up vás o tom přesvědčí. Hodně dobrá je taky basová linka (třeba Valley Mentality, která je o stereotypním životě na venkově). Další parádní věc je Wish You Were Here o cestování nebo clockworková Smiling Assasin (kde uslyšíte i trošku kytary na druhou dobu). Další songy jsou třeba FL (Foreign Legion), Another Day, My Town, Power Game, Where´s Johnny, … Booklet je rozkládací a jsou v něm texty, celá řada fotek a děkovačka. Fajn reedice, ale nebudu hodnotit, jelikož se nejedná o nic nového.

Druhé album Polské kapely Gan se jmenuje Wilcze Czasy a vvchází tradičně na Olifant Records. Na albu najdete deset polsky zpívaných písní včetně Diversity od KBK s polským textem. Sestava je pořád pětičlenná, ale je tu pár personálních změn. Kapelu jako základ tvoří manželé Mucha (vokál) a Dmuchacz (bicí) a jejich syn Maks (kytara, zpěv). Na basu hraje Marek a na kytaru Adam. Členové kapely mají zkušenosti s hraním třeba v Junkers, Analogs, Anti-Dread, Hunkies nebo Blakauts. Texty jsou opět patriotické – například poslední Moskiewski Szal, který má devět minut, začíná akusticky a pozvolna přejde do rockové balady (I chcemy Polski, až po Bug, tak nam dopomóž wróg), Hold Ruski (o válkách krále Zikmunda III s ruským carem Vassilem IV.) nebo Nie Zapomnij o Katyňské tragédii a protikomunistické – třeba Jack Strong, což je přezdívka plukovníka Kuklinskeho, což byl tajný agent CIA,k terý škodil Sovětskému svazu po roce 1970 a který je doteď pošpiněn komunistickou propagandou, že zradil nebo song Czerwony Klaun, který je o rudejch ksindlech z Polska (ale i jiných postkomunisitických zemí), kteří se nechtějí vzdát korýtka a cpou se do Evropského parlamentu, aby pokračovali v hrabání pod sebe a která začíná melodií Polské hymny.Další songy jsou třeba Wegielne Lzy (o úpadku hornického průmyslu a jeho důslecích pro pracující), Jacek i Wilk, Wilcze Czasy nebo NWO. Hudebně se mi nejvíce líbí Jack Strong, Czerwony Klaun (hlavně refrén), Jacek i Wilk a poslední Moskiewski szal. Vynikající je především sólová kytara, která třeba v Jacek i Wilk skutečně kouzlí. Booklet standardní Olifantí – texty, fotky, děkovačka. Pokud se vám líbil Przeklety Polak z roku 2014, tak toto je album minimálně na stejné úrovni!

Reedice alba této kultovní kapely vyšla na španělském labelu Powerfist Records v počtu 300 kopií na černém vinlu. Původní verze je od Link Records z roku 89 (zajímavé je, že měli nabídku i od Rebelles Européens a možnost účasti na kompilaích Debout) a ještě potom vyšlo jako split CD s The Glory na Step 1 Records. Kapela pochází z Leicasteru a vzikla na troskách kapel British Born a Destroy the Reality. Jejich zakládající členové Spen a Kelly stáli později u zrodu English Rose, jejichž frontman Jonesy kapele na začátku velmi pomáhal (třeba text British Born). Toto album bylo nahrané v pětičlenné sestavě a jedná se o klasický nekompromisní Oi!, který můžete znát od Condemned 84, Close Shave (se kterými odehráli mimochodem první živák) nebo rané Section 5, takže středné tempo, sem tam nějaká vyhrávka, hrubší zpěv, kterému je ale rozumět. Jinak texty můžete poměrně snadno odhadnout z názvů songů jako The Real Oi! (patriotic music for British youth), Never Die, England´s Soldier (o situaci v Severním Irsku), War Dead (protiválečný song o zvytečnosti obětí ve válkách), Armed Robbery (o nebezpečnosti každodenního života na ulicích), Maniac (ten obsahuje skvělý solo), Just the Same (o policajtech) atd... Jinak uvntř obalu (který je stejný jako před lety) je A4 booklet s celou řadou fotek, třemi rozhovory ze starých zinů a stránka o historii kapely z knížky Here Comes the New Punk. Vynikající reedice klasického alba.

Nové EP Bostonských Hammer and the Nails vychází na Rock´n´Roll Disgrace a Spirit of the Streets a můžete na něm najít tři songy – Badge of Dishonor, The More it Gets Better a Shape of Things to Come (https://www.youtube.com/watch?v=eT51Td5GRXw), což je cover od textařského dua Barry Mann a Cynthie Weil, který nazpívali Max Frost and the Troopers na konci 60. let. Songy ovšem byly nahrány v srpnu 2015. Na straně A je úvodní song a musím říct, že Vás rozhodně nezklame. Začíná pěkně pomaličku a temně až se dostane na určitou kadenci bicích, na které zůstane. Na straně B potom najdete songy dva - The More it Gets Better je přímočarejší, hlavně díky rytmu bicích. Jinak cover song je v původní verze těžce popovej, ale HATN ho předělali do těžkotonážní formy, jak jsme u nich zvyklí. Jinak deska vychází pouze v černé variantě a uvnitř obalu nic nenajdete. Obal tvoří dvě překřížené vlajky a logo kapely, plus je přes celý obal černobílý pásek s nápisem a vzadu pak foto kapely z koncertu a info o sestavě a nahrávce. Tvrdý a neklišovitý, to je to co můžete od HATN čekat. Paráda!!

Debutové full album tohodle bovver rocku vychází na Rebellion Records jako LP a na Contra Records potom jako CD. Celkem na albu najdete 11 songů a hnedka na úvodní Bootboy Stomp je natočeno oficiální video (https://youtu.be/j3D70bcCfHQ). Kapelu zakládal jako projekt Tom z Arch Rivals a Hostile Minds, ale nakonec je to regulérní banda, která hraje ve tříčlenné sestavě. Takže čekejte glam/bovver rock zvuk s kovově znějící kytarou na rock´n´rollovém a bluesovém (třeba Bovver Love Blues) základě, vyhranou baskytarou a společnými sbory. Témata songů jsou poměrně otřepaná, ale to tak nějak k tomuto stylu patří, takže pití, víkendy, práce, tanec, ženský, rvačky, … Muzika je samozřejmě ultrameldociká a songy jako třeba In the Know, Diamond in the Rough, Bringing back the Noise nebo Fight Tonight se Vám uhnízdí v hlavě. V Keep Shouting Out Loud uslyšíte i klasickej hospodskej klimpr, jak od Frankieho. Takže kdo má rád Giudu, Clichés, Faz Waltz, Shandyho nebo staré Slade, tak se ve zvuku Hard Wax určitě najde. Jinak grafika je v klasickém bovver rock stylu. Paráda.

Od posledního alba Pissed and Broke, které vydali Hardsell u Bandwormu v roce 2004 uplynulo 13 let (předtím kapela vydávala na I Scream nebo Hit Records) a vy si určitě pamatujete jejich starý songy jako The Underdog, This One´s for You nebo Satan was a Skinhead. Mezitím kolovaly fámy, že zpěvák nastoupí na místo zpěváka Discipline, což se nakonec nestalo a kapela na konci roku 2017 přichází s novou věcí s názvem Subculture Criminals (v pořadí je to 5. album kapely), které vydává Rebellion a obsahuje 12 věcí. Tak sestavu tvoří zpěvák, který stále žije ve Státech a zbytek jsou členové US kapel jako Beltones nebo Sniper 66. Takže vlastně už komplet US banda. Hudebně je to hodně melodické a téměř každá věc se vám uvrtá do hlavy, ať už je to první Toe the Line, titulní Subculture Criminals, Suzie Brass Knuckles o skinhead girls (kde je i parádní doprovodný ženský vokál) nebo pomalejší I don´t Live for You a Where Are the Heroes (což jsou pro mě nejlepší věci z desky). Najdete tu ale i větší sypačky (Freak, která má něco málo přes půl minuty). Na song Coming for You se můžete podívat i zde https://youtu.be/UmEEe0MuW_k. Čekejte kytarová (téměř v každém songu), ale i basová sóla (třeba v Stuck in the Web), která jsou opravdu na vysoké úrovni a celé to halí do hávu parádního streetrocku. Zřejmě poslední letošní věc od Rebellion Records, která opět stojí 100% za to.

Kompilačka American Blood vyšla na CD v roce 2008 na Diehard Records. Toto je vinylová verze, na které můžete najít 4 songy z dema z 2003, 5 songů z dema 89 in 2000, jeden song z demáč z 2001 (cover Wonderful World od 4 Skins), 3 songy z nevydané RSN kompilačky a jeden song ze studia, ve verzi, ve které nikdy nevyšel. Celkem tedy 14 věcí. (song Newfound Glory je zde dvakrát). Za vydání desky jsou zodpovědní American Defense Records a This Means War. Jinak kapela vznikla v Detroitu v roce 1999 a má na kontě album Let Freedom Reign a EP Can´t Hold us Back. Kapela se rozpadla kvůli osobním a politickým rozdílům, část kapely pokračovala do garáž punkových kapel a psychobilly (Dealing with Dead), část chtěla následovat nastolenou lajnu a část pokračovala v RAC bandách (Max Resist, Blood in your Face). Jako Hated and Proud se ale vždy pokládali za typické představitele patriotického amerického Oi! alá Sons of Liberty (viz song #4699 - Daniel Faulkner), Lonesoldier, YDL, Vanguard, atd… (takže stejně nic pro uplakánky - konzervativní patrioti, pro které je Amerika na 1. místě, fanděj druhýmu dodatku a jsou proti rudejm). Songy Red Skin, Double Standard, VFW, Spirit of 89, National Traitors, American Blood a Natural Born Citizen můžete znát v regulérní studio verzi z alba Let Freedom Reign. Takže songy, které jinde neuslyšíte jsou Still Skins, #4699, My Nation, Strength and Honor a Newfound Glory. I když se převážně jedná o demáče, tak kvalita zvuku je uplně v pohodě. Obal je parádní a přesně koresponduje s kapelou, uvnitř je rozhovor pro webovku United Skins z roku 2001 a texty na demáč 89 in 2000. Vzadu je potom pestrá koláž fotek. Parádně udělaná vinylová verze starší kompilace.

Tříčlenná česko-holandská kapela Haymaker ve složení Tim (ex Discharger – kytara a zpěv), Tiger (ex Saint and Sinners – basa a vokály) a Vláďa (ex Disdainful – bicí zpěv) vydala na Randale Records mini LP/CD s šesti songy (včetně coveru od Skinflicks – What I am) v angličtině. Tim vlastně se Saint and Sinners spolupracoval už na Alcoholic Anthem a s Vláďou na songu Change the Establishment. Desku otevírá We Are Haymaker (klip zde https://youtu.be/CBaAsIxrkhU), Skinhead (klip zde https://youtu.be/YJ9skxqlbsE a určitě v něm uvidíte podobnost s klipem Saint and Sinners Keep Hold nebo Skinhead 4 Life nebo věcem od Evil Conduct – prostě chození po městě a pití piva plus záběry z koncertu) a First to Die (která je asi nejvíce do původní tvorby Dischargeru, díky použití jemnější kytary a akustiky a především parádního refrénu – video je pak tady https://www.youtube.com/watch?v=1s3fMaBdWD8). Na straně B je potom Hold on to Your Dreams (ne není to cover od Stars and Stripes a podle názvu halekačka, kde jsou pasáže, kde jede jen Tim s kytarou, do čehož zpívá), zmíněný cover a pocta borcům z Chicaga Fear City Skins (což je taky teda halekačka k pívu věnovaná crew, která jim udělala koncert za velkou louží). Jinak texty si asi můžete domyslet a odhadnout a na moje nejoblíbenější album od Discharger Sword of our Ancestors to za mě textově nedosahuje. Muzika je určitě nadprůměrná a hudebně tu je vše, co to má mít. Tim je bezpochyby super skladatel a textař, tak právě tim spíše bych sem cpal třeba jeho osobnější nebo hlubší texty, které má schované pro svoji akustickou sólovku. Obal je profi udělaný co se týče kvality grafiky, ale vlastně to není nic jinýho, než fotka tří borců u nádraží, uvnitř je pak papír s texty, kontakty a fotky z koncertů. Jak už jsem psal, hudebně je to zcela jistě nadprůměrné, ale schází mi tam to, co u Dischargeru.

Po vynikající fošně Glory Boys z roku 2008, vydává po sedmi letech tahle stálice Belgického Oi! nové (v pořadí páté) album na Greyzone Records. Nutno říct, že předchozí Old Glory Boys byla totální šleha, takže jsem byl moc zvědavej, jak dopadne toto album. Album vyhází jak na CD tak i LP (300 kousků, 100 bílých, 200 černých). Celkem na desce najdete 13 songů (6 na straně A a 7 na straně B) včetně coveru Model od Kraftwerk, což je vskutku nezvyklej interpret pro Oi! bandu na cover, ale proč ne. Titulní melodie z originálu je hraná samozřejmě na kytary, a ne na synťák. Kapelu zcela jistě nemusím představovat, několikrát hrála u nás v ČR a jejich songy jsou taky dost profláklý. Taky se jejich členská základna dost prolíná s the Pride. Kapela hraje melodické, ale přitom dostatečně tvrdé Oi! Parádní songy na straně A jsou zcela určitě Wake Up (o šedých dnech, které se opakují) a titulní (trošku nostalgická) Satisfaction Guaranteed s vynikajícím refrénem o řádění během páteční noci. Song si můžete poslechnout zde https://www.youtube.com/watch?v=VxEwvP3T0Rc. Oba songy mají parádní kytarovou a basovou linku. Textově podobná je hnedka následující Remembering the Days (páteční srazy celý party a vyrážení do nočních ulic, což jsou věci, na které byste neměli zapomínat). Z druhý strany je to určitě Legacy (o tom, jak se ze člověka, který je na vrcholu může stát troska), temná Troubled Streets (o čtvrti města, která se změnila k nepoznání), hymna Hard as Nails (o skins, kteří nemění svoje zvyky a postoje) a Broken Hearts and Shattered Dreams (která je opět nostalgická a plná vzpomínek na dospívání a první životní facky). Krom toho je tu ještě instrumentální Empty Threat. Jinak texty a pozdravy jsou napsaný na zadní straně, uvnitř žádnej info papír není a ani žádný fotky. Zřejmě se jedná o poslední, rozlučkové album kapely, takže nostalgické songy jsou určitě na místě, ale možná bych věnoval více pozornosti bookletu/fotkám. Za mě velká paráda, ale určitě je to na více poslechů, abyste se do toho dostali, ale to vůbec nevadí.

Life on File je EP od Hostile Minds, které vyšlo minulý rok na labelu Union Records (což bude pravděpodobně label kapely) a najdete na něm čtyři songy. Desku otevírá věc No Fucks Given (kde hostuje Carl z Komintern Sect) a následují Life on file, Diehards (na tu je i klip https://www.youtube.com/watch?v=O6j_K4Dxjl0) a All our Lives (na kterou je taky klip https://www.youtube.com/watch?v=nplhhBvWP4o). Hnedka první song to do vás napere, má perfektní refrén a francouzská část song jedině oživí a na konci si poslechnete parádní sólo. Titulní Life on File má nejkratší hrací část a celej song je podbarvenej vyšší kytarou. Diehards je další killer, kterej táhne hodně výraznej zpěv Toma. Poslední věc All our Lives trošku vybočuje svým stylem z desky, protože je to halekačka a singalong jako prase (ve slokách podporuje Toma ve zpěvu bubeník, v refrénech pak celá kapela) a je to více do stylu Tomovy další kapely Hard Wax. Jinak obal je černobílý (záběry s kamer) a na zadní straně pak fotka bandy. Uvnitř je jen deska na černém vinylu. Všechny songy si můžete poslechnout zde https://hostileminds1.bandcamp.com/releases. Super našláplá věc!

Druhé album Jednoty Kolín vychází skoro přesně na rok po jejich debutu a kluci se opět rozhodli udělat album DIY stylem, čemuž sakra fandim. Na albu najdete celkem 12 songů v češtině. V posledním songu Holka s tulipánem uslyšíte i ságo a vokály borců ze Starejch pušek. Celkově je song takovej puškařskej :). Jinak na vokálech pomáhali i ostatní kámoši kapely (především v začátku songu Barvy klubový). CD má naprosto parádní zvuk, ať už se týká kytarových (třeba Varty ztracený, Braň svůj svět, Ráno, …) nebo basových vyhrávek (Vlaštovky, Plameny, Braň svůj svět, …), ale uslyšíte i třeba two tone laděnou kytaru (ve Vlaštovkách), kde je kytara prohnaná zajímavým efektem. Na prvním CD byl song věnovaný mámě, tady je prozměnu song Táta, u kterýho vám zvlhnou oči. Song je taky jeden z nejmeldočitějších na CD s fajn ústředním kytarovým motivem. Další fajn věcí je Braň svůj svět na téma můj dům můj hrad a v neposlední řadě Pod křídly RAF o československých perutích za 2. války. Tenhle večer patří nám je trošku do HC (ale nijak moc, hlavně kytara a zpěv). Kapela umí jak vážnější songy (historie, osobní pocity, vlastenectví), ale i standardní rock´n´rollový věci (pití, tanečky, muzika). Jinak booklet je naprsto parádní (na coveru i vnitřku spolupracoval Tlustej Tony https://www.facebook.com/TlustejTonySArt/?fref=ts) a je celej hozenej do retro stylu 1. a 2. republiky, takže mobilizační vyhlášky, vojáci, řopíky, plagáty na staré boxerské zápasy a jako pozadí předválečná mapa Československa. Vzadu pak fotka borců před starou hospodou. Nebojím se napsat, že toto je nej CZ/SK album roku 2017 :). Super!!

Po CD-R demáči Kaukomieli (viz recenze na BB z roku 2016) vydává Ari plnohodnotné LP Kalevalských válečníků s názvem Hail Ukko!, což je finský bůh hromu, počasí a sklizně. Na desce, která je limitovaná 300 kousky najdete celkem 9 písní (poslední z nich je právě Kaukomieli) ve Finštině. Songy se jmenují Metallisoturi (Kovový válečníci), Korven Kutsu (Volání divočiny), …Ja Hän Taistelee (…a on bojuje), Alakulo (Melancholie) a Mennyttä On (Minulost žije). Tyto songy jsou na straně A. Hail Ukko! (to asi nemusím překládat a v songu mimo jiné uslyšíte i hřmění), Linnavuoreen! (Hradiště), Kalevan Soturit a Kaukomieli jsou potom na straně B. Rytmus bicích není tak pochodový jako u jiných Ariho projektů a opět zde uslyšíme nějaké klávesy/samply/hučení, akustickou kytaru, výraznější basou a občas metalovější kytarou (třeba v Alakulo nebo Menyttä On). Taky tu jsou i části, kde Ariho projev připomíná spíše recitativ, ale jinak uslyšíte i zpěvné věci (namátkou třeba Kalevan Soturit). Uvnitř je papír, kde jsou finské texty a do toho severská grafika (kladiva, Vikingové, runy…). Témata textů se dají poměrně dobře odvodit s názvů – historie, mytologie, příroda… Ari sám psal, že si teďka dává na chvíli pauzu, takže máme očekávat spíše nějaké reedice a kompilace. Krom toho Kalevan Soturit vyšel ještě singl Valkoinen Myrsky/Eteenpäin.

Název třetího EP od Kareliaani by se dal přeložit jako Fisnká odvaha (Sisu je finské slovíčko, které se nepřekládá a které vystihuje národní charakter Finů) a vyšlo ve spolupráci Total Noise (což je nový label ze Španělska) a Hakkapelita Records. EP je limitováno 300 kousky a obsahuje čtyři songy (z čehož jsou dva finsky – je v tom i cover British Pride od Skullhead a dva anglicky). Songy se jmenují Hämäläisten Laulu (což je jakýsi tradicionál), Northern Brothes (Severští bratři), titulní Suomalainen Sisu (což je na tu melodii British Pride, ale bez úvodní basové vyhrávky Land of Hope and Glory a taky rytmus bicích je rychlejší) a Allfather (Praotec). Opět všechny songy komponoval Ari a opět tu jsou slyšet i klávesy (třeba na začátku a v průběhu prvního songu Hämäläisten Laulu). V Northern Brothers je fajn kytarová vyhrávka, která je mezi slokami a rnr riff. V posledním Allfather zazní singalong a opět fajn kytara. Jinak grafika je poměrně jednoduchá, ale zato výmluvná a zvuk je opět trošku zastřenej, což ale parádně zní právě v tom coveru. Standardní věc od Kareliaani, tentokráte s větší mírou kytarových vyhrávek. Kdo má rád jejich předchozí tvorbu, tak nebude zklamán.

King´s Cross je dvoučlenný projekt z Finska (Helsinki), který vznikl na troskách The Wrongdoers. Tvoří ho Tomppa, který obsluhuje všechny nástroje a vokál a Santtu, který má na starosti hlavní kytaru a sola. EP, která vychází jako mini LP na španělském labelu Powerfist obsahuje čtyři songy v Angličtině a to Break the Silence a Lost Spirit na straně A a Thoughts and Prayers a Not My Battle na straně B. Kromě toho má kapela nahranou ještě píseň Land of the Proud (kterou si můžete poslechnout tady https://soundcloud.com/user-141194240/land-of-the-proud). Některé songy (třeba Lost Spirit anebo teaser na EPko, najdete také na youtube). Hudebně Vám to určitě právě The Wrongdoers připomene, ovšem tempo mně přijde o něco pomalejší a vokál jiný, ale určitě zůstávají vyhraná basa a kytara a zpěvný refrény, které ovšem nepostrádají tvrdost (zejména Lost Spirit, kde kapela zpívá o tom, jak vrátit hrdý duch umírajícímu národů, který zničila současná plastická generace, nebo Not my Battle o manipulujícíc společnosti, která se Vás snaží napresovat někam, kam nechcete). Celá deska je skvělá, ale právě výše zmíněné songy se mi líbí nejvíce. Jinak uvnitř desky je A4 insert (asi s texty) a na zadní straně je fotka obou členů bandy. Deska bude určitě nějakým způsobem limitovaná, ovšem o počtech zatím nemám žádné info. Prostě je to dobrý (ale zároveň zlý a nekompromisní :)). Super!!

Po albu z roku 2014 vydává tahle polská kapela se dvěma členy z ex Rezystencje čtyřsongové mini CD s názvem Skazani na V Lige (na tento song existuje i ofiko vidoklip, na který se můžete podívat zde https://youtu.be/-SMVzaItm_o). Kapela pochází z města Ustroň a název alba i stejně pojmenovaná píseň je věnovaná klubu KS Kuźnia Ustroň. Další songy se jmenují Pogo Pogo, Punks and Skins a Punk Rock (všechny jsou v polštině a byly nahrány v roce 2015). Jejich témata jsou poměrně jasná. Jinak kapela je pětičlenná a jedná se o klasickou sestavu plus saxík. Jinak nejedná se o nějaké reggae/ska/two tone, ale spíše o klasickou streetpunkovou muziku, která je okořeněná právě saxofonem. Připomene Vám to třeba Insidious Skins, ovšem melodie jsou spíše veselejšího charaketeru a tempo je rychlejší. Zajímavej je song Punks and Skins, který začíná a končí poměrně zajímavejma kytarovejma/basovejma kreacema. Na něj navazuje Punk Rock, kde je kytarová vyhrávka skoro po celou dobu songu. Jinak CD je zabaleno jako digipack, kde jsou fotky kapely (hlavně fotbalově laděné – viz klip) a texty.

Druhé plnohodnotné album týhle mašiny z Detroitu se jmenuje Awaken the Iron a vychází na Greyzone Records na CD i LP (400 kopií, 150 šedých, 250 černých) a album obsahuje celkem 12 songů (v čemž je i poslední The Anti-State War Machine, kterou znáte ze stejnojmenného EPka). Sestava kapely je pořád pětičlenná, ale deska je narhaná s jiným bubeníkem než předchozí dvě věci. Songy jsou rovnoměrně rozložené na obou stranách desky. Jinak hudebně je to pořád stejná mixka tý tvrdší a špinavější stránky punku, thrashe, rock´n´rollu a hard coru, textově to také stále upozorňuje na problémy současné společnosti, o kterých nechtějí lidi slyšet anebo před nimi tupě zavírají oči. Album otevírá song Witch Hunt (na kterej se můžete podívat zde https://www.youtube.com/watch?v=myKBD6oTNGw), kterej je o tom, že středověk je zpět a rozvášněné davy opět soudí lidi svojí pravdou. Následuje Lobotomized by Nature (o lidech, kteří ztratili jakékoliv kritické myšlení, ale přesto mohou ovlivňovat naše životy), Stockholm Syndrome (opět o lidech, kteří žijí jako rukojmí systému, ale vůbec jim to nevadí), Freedom for Whom (opět o svobodě a o tom, že vy sami si rozhodnete, co si myslet a kým být), Peace, Love and mass Murder (o víře a jejich temných stránkách) a poslední na straně A Old Punks, New Hate (o tom, jak se ze starých punks stali obyčejná soukolí v mašinérii a také o tom, že my si pořád budeme myslet a dělat věci po svém). Stranu B otevírá titulní Awaken the Iron (o tom, jak je potřeba v sobě probudit zvíře, abys přežil na ulicích), pak tu je Cheering on Tyranny (o těch co protestují proti všemu, ale přitom jejich politika je ve finále stejná), Children of the Slave (o dnešní generaci, která žije v jakési bublině, která je stvořená pouze pro to, aby je mohla v budoucnu lépe ovládat), Nothing for Something (o těch nahoře, kteří z Vás dojí první a poslední pro svůj osobní prospěch), One-Way System (o jednosměrně cestě současného systému, která vede do černé díry) a poslední The Anti-State War Machine, kterou znáte z EPka (a z recenze z roku 2016). Ostrý kytary s výtečnými sóly, rychlý tempo a plivanec do ksichtu všem oligarchům, tyranům a uplakánkům, kteří žalují státu. Obal je opět udělanej na válečnou tématiku, uvnitř najdete papír s texty a, děkovačkou a taky fotky jednotlivých členů kapely z koncertů. Stejně dobrý, jak jejich předchozí věci.

V pořadí již třetí demo této kapely z Kolumbie (avšak první ze zpěvačkou Karen) vyšlo opět v režii kapely a obsahuje osm songů ve španělštině. Název znamená něco jako Na stráži. Kapela je jinak čtyřčlenná (ale Karen hraje ke zpěvu ještě na kytaru). Ve vokálech (a obzvláště v refrénech) jí pomahá zbytek kapely, takže třeba hnedka v prvním songu Sagrada Clase (Svatá třída) zpívá Karen sloky a v refrénech se překřikuje zbytek mužské části kapely. Občas zpívají všichni dohromady (Aun Nos Mantenemos – My zůstáváme). Zpěv je spíše křičený (třeba Cultura del Valor – Hodnotná kultura). Hudebně se jedná o rychlejší oi!/streetpunk s hodně hravými kytarami (třeba song Farsantes – Podvodníci nebo La Daga – Dýka, ale vyhrávku najdete v každém songu) a basou. Nejmelodičtější je asi píseň Tiempos de Rigor (Přísné časy). Jinak booklet je poměrně standardní – texty (jen španělské), fotky, loga, obrázci. Cover je potom pěkně nakreselná karikatura kapely. Jinak demáčový zvuk to vůbec nemá a i zpracování bookletu je ve formě spíše klasického alba. Jinak jedná se jen o CD-R. Za mě parádní překvapení. Teaser na album si můžete poslechnout zde https://www.youtube.com/watch?v=sKLq9N_RnWs (kromě toho jsou tam i celé songy). Fajn.

Mr. Teddy and the Sidekicks je Slovenská rockabilly kapela, která pochází z města Martin a toto je jejich debut, který vyšel rovnou na LP (496 kopií – 100 červených, zbytek černých). Kapela hraje v pětičlenném složení se dvěma kytarami (zpívá druhý kytarista Mako) a co víc mají saxofon, který tomu celému dává nádech bigbýtu. Celkem na desce najdete 10 anglicky zpívaných songů plus instrumentální intro. Zvuk je opravdu povedený a kdo má rád staré věci od The Sharks nebo třebas Meteors, tak určitě bude mít radost. Houpavě cvakavý kontrabas, kytarové vyhrávky s parádním kovově r´n´r zvukem (které jsou prostě v každém songu) a společné refrény. V songu Last Night slyším na začátku trošku temné kotlíkárny alá Johnny Cash nebo projekty P.Paula Feneche. Textově se točí kolem klasických témat tohoto stylu, jako jsou párty a trsání (Just Bop, don´t Stop, Shake it Up), popíjení (Booze Ale Wine), bezstarostnost mládí (21), auťáky a rychlost (Pedal to the Floor), grázlové (Bonnie and Clyde, Jails) atd… Jinak uvnitř jsou všechny texty a celá řada fotek kapely, které jsou hozené do retro černobílého stylu. Nechám to bez hodnocení, protože se zcela v tomhle stylu neorientuju, ale kdo to má rád, tak tomu určitě dejte šanci, protože to zní fajn.

Nalkas je nová kapela z Chile (konkrétně z města Puerto Mont) a působí v ní dva členové Orgullo Sur (zpěvák a kytarista Willy a basák Carlos, kterej pomáhá na vokálech). Na Total Noise Records vyšlo jejich debutové EP (ovšem jako 12´´), které obsahuje čtyři songy ve španělštině – Perdedor (Loser) a Los Mejores Tiempos (Nejlepší časy) na straně A a Nunca te Dejaré (Nikdy tě neopustím, kterej je, i přes romantickej název, o alkoholu :)) a titulní Rock´n´Calle (Rock ulice) na straně B. Jinak kapela je čtyřčlenná a má dvě kytary. Zvuk kapely mi přijde hutnější, než u Orgullo Sur (patrné je to třeba u začátku Los Mejores Tiempos, kde je parádní kytarové sólo na začátku v pomalém tempu a posléze se song rozjede a na konci je opět solo v rychlém tempu), což je pravděpodobně daný hlavním kytaristou Alexem. Kytara je zde opravdu vyhraná a v každém songu je parádní solo. Převládá střední tempo, ale třeba Rock´n´Calle je rychlejší, Nunca Te Dejaré zase pro změnu nejmelodičtější. Pokud to budeme srovnávat s Orgullo Sur (který jsou fakt hodně melodický), tak tohle je ještě na pomyslné škale melodičnosti o stupínek výše a španělština se na tenhle styl muziky výborně hodí. Vinyl je černý, uvnitř pak je papír s texty a fotkami kapely a okolí města Puerto Mont. V cajku věc. Jinak pár věcí najdete i na youtube.

Dvoupísňová „kompilačka“ japonské kapely New Dawn se jmenuje příslovečně A New Dawn Awaits Us a obsahuje songy Kanenaru (znamená něco jako Koruna třešní a je z jednopísňového CDR z roku 2001) a Ima, Yoake Wo Matsu (znamená něco jako Právě teď a je z CDR z roku 2010). Obě CD byla limitována 100 kousky a předpokládám, že se k nim asi málokdo dostane, proto vítám nápad vydat toto jako EP (které je limitováno pro změnu 250 kusy). Kapela hraje (hrála) v klasickém čtyřčlenném obsazení, je z města Nagoya a najdete v ní členy klasických kapel jako Cannons, Aggro Knuckle nebo Strong Style. Určitě očekávejte rockovější/metalovější zvuk se sólovými pasážemi (ale ten už určitě znáte od ostatních SSS kapel), podpořený zpěvným vokálem, který se nebojí jít do výšek. Jinak cover je udělán poměrně jednoduše, ovšem v tradici japonských kapel, vzadu je pak děkovačka a pár fotek kapely, na kterých není ale moc vidět. Uvnitř bohužel žádné info nebo papír s texty. I přes to parádní nápad od Total Noise, od nějž můžeme čekat samé pecky.

Akustický singl Orgullo Sur, který byl nahrán živě v listopadu 2014 (na konci songů je slyšet i potlesk), obsahuje dva songy – Justicia Y Libertad, který můžete znát z alba Sureňo, Rural Y Brutal a potom nesmrtelný cover Revuelta od Plastic Surgery. Jinak je to vlastně jen akustická kytara plus zpěv Willyho a basačky Patty. Jinak deska je ultra limitovaná 50 (!!!) kousky, které nejsou kupodivu číslované, ale jsou přímo na jméno toho, kdo si to objednal. Jinak k songům asi není moc co dodávat, první se dá najít na youtube jak v normální, tak i v akustické verzi a představovat Revueltu je nejspíše zbytečné. Obal je černobílý (puma) a uvnitř je potom navíc dvojstránka s textem na Justicia Y Libertad, fotka zálivu u Puerto Montt, jméno majitele desky. Vzadu na obalu je potom krátké info a (zřejmě) poděkování, ale jen ve španělštině. Fajn kus do sbírky, jehož zisk půjde na nahrávání nové desky, ale nechám bez hodnocení, protože se nejedná o novou tvorbu.

Toto je poslední album americké kapely Para Elite, které vyšlo ve 300 kusech (100 černých a 200 červenočerných) na Streetrock Records. Kapela ukončila činnost, protože se zpěvák Sean přestěhoval do jiného státu. Na desce najdete sedm songu (včetně znovu nahrané Don´t Wanna Hear, kterou můžete znát ze splitka s Total Annihilation a cover He´s Red od Skullhead). Takže pět nových songů. Ty se jmenují Do What We Do, Take It or Leave It, …to You, Funeral Pyre a One Voice in the Crowd. Sestava je stejná, jako na předchozím albu – čtyřčlenná s jednou kytarou, ale i přes to jsou zde fajn vyhrávky (hlavně Don´t Wanna Hear anebo poslední One Voice in the Crowd). Kytaru bych vychválil celkově, protože v každém songu zní trošku jinak. Určitě bych vyzdvihnul song Take It or Leave It, kde uslyšíte i klávesy a tamburínu a kterej se celý nese v duchu mod beatu alá Secret Affair nebo třeba novější Manics. Jinak songy jsou hodně rockové (viz hnedka první věc Do What We Do). Jinak textově je to o navrácení kultu a Oi! zase do správných kolejí a o faktu, že skutečně nechceme poslouchat kydy o tom, jak máme co dělat, s kým se bavit a jaké mít názory (Do What We Do, Don´t Wanna Hear), jak nechceme a ani nemůžeme být něčím, čím nejsme (Take It or Leave It), dále song pro všechny, kteří neuhnuli z boje a stále stojí proti všemu a všemu (…to You), o umírajícím národu, který vedou blázni (Funeral Pyre) anebo o tom, jak je třeba postavit se k problémům čelem a ne každý den pomalu tiše umírat (One Voice in the Crowd). Jinak uvnitř najdete papír s texty, fotkami členů a děkovačkou. Kdo je fanoušek nekompromisních skinhead kapel, tak zcela jistě šáhne právě po Para Elite.

Nové čtyři songy od Paris Violence vyšli koncem roku 2017 na Shout Proud a Islika Produktions v počtu 150 kusů v Německé edici (50 s CD) a 100 ve francouzské edici (25 s CD). Potom vyšlo ještě 50 kousků v dřevěné krabici (s CD, trikem a plackou) plus 20 testpressů a 15 promo kopií. Název se dá přeložit jako Pro klid našich duší. EPko vyšlo jako single sided 12´´ (černý), kde na straně A jsou songy, na straně B je potom obrázek vojáka (který je i na obalu německé edice). Desku kromě Flava nahrávali ještě Yann (kytara a basa) a Manu (kytara). Celá deska je věnovaná 1. světové válce a tomu odpovídá i druhá strana obalu, kde jsou (mimo textů a fotek kapely) fotky ze zákopů, metály a citáty od Remarqua, císaře Viléma, Barbusseho, (pro někoho kontroverzního) Célina a Clemenceaua. Vlastní obal je udělaný jako kapsa. Názvy songů jsou Premiére Charge (První nabití), Le Ciel Plonge (Nebeský ponor), La Mort Couleur Garance (něco jako Šílená barevná smrt) a Tombé en 18 (Padlí v roce 18). Opět můžete očekávat klasický styl Paris Violence, to znamená střední tempo, klávesy, kytarové vyhrávky, společné refrény, ale hlavně inteligentní texty, co mají hlavu a patu. Nejvíce se mně osobně líbí poslední dva songy. Fanoušky Paris Violence toto EP rozhodně potěší.

Po plném albu a EPku vydává tato švédská kapele další EP, jehož název by se dal přeložit jako Milujeme, že nás nenávidíte. Deska vychází opět na PST Records. Deska obsahuje čtyři švédsky zpívané songy a to Livet som jag valt (Život, jaký jsem si vybral), Älskar att du hatar mig (Miluju, že mě nenávidíš), En runda till (Další kolo) a Sjuk värld (Nemocný svět). O kapele a kde její členové všude hráli si můžete dočíst v předešlých recenzích. Jinak toto bylo nahráno ve čtyřech v klasické sestavě oproti minulým věcem tedy ubyla jedna kytara a já si myslím, že je to trošku znát (odešel kytarista Artur – asi jede jen Åvgu). Songy mi taky přijdou syrovější a rychlejší (vyjímkou je začátek Älskar att du hatar mig). Jinak určitě ale čekejte pořád melodický typicky švédský zvuk, který je asi nejvíce slyšet na titulní věci, kde je i fajn kytarová vyhrávka v druhé polovině písně. V En runda till se zpěvák pěkně překřikuje (ale i doplňuje) se zbytkem kapely. Obal je po grafické stránce udělaný jednoduše, ale obsahuje vše co má – texty (jen švédsky), pozdravení a menší koláž z fotek. Pořád je to fajn, ale jejich předchozí věci se mi líbí víc.

Haare Ab je debutové album (nebo spíše demáč) kapely Raztekahl, která se předtím jmenovala Grandmaster Jay a kteří vydali taky demáč s názvem Was Soll Maximal Schief Gehen? (taky udělali pár videí, co jsou na youtube, akorát se tím musíte prokousat, páč Grandmaster Jay je taky nějakej rapper :)). Demáč je zabalenej v DVD obalu a limitován 50 kousky. Na CD, které vypadá jak deska, najdete celkem 12 songů v němčině. I když se jedná podle obalu spíše o demáč, tak kvalita zvuku je naprosto v pohodě, a i hudební výkony členů kapely stojej za to (vyhrávky, melodie, to všechno je v pohodě). Chvílema uslyšíte i ska/two tone rytmus s klávesama (třeba v Haare Ab, Alltag – poslechněte tady https://www.youtube.com/watch?v=dBfWZby550Q nebo v So land vorbei, kterej kompletně zpívá ženská). Většinou se to ale (jak je u Němců zvykem) střídá s normálním rytmem a tempem. Většina songů je ovšem v klasickém tempu a najdete tu i skutečný hitovky, třeba Totalschaden, která začíná tvrději, ale má perfektní refrén, Von einem anderen Stern, kde zpěvák parádně zpívá a kde jsou i pomalejší pasáže, tvrdá a sekaná Reise zum wahnsinn nebo rock´n´rollová Ich hab dich Satt. Uvnitř obalu je jen papírek s povídáním o histoii kapely a popis muziky, která se opírá o hudbu 80. a 90. let. Texty moc neoposlouchám, kromě posledního Ich mag das Bier. Za mě parádní překvapení, kterému by určitě slušilo regulérní album a formát, s parádním bookletem, protože kapela na to 100% má. Já dávám 8/9, ale to jen kuli obalu. Muzika je perfektní. Pokud vás kapela zajímá, tak se ozvěte na email labor101@web.de. Super!

Toto je promo singl k novému albu Valors Perduts, které vyjde pravděpoboně v tomto roce. Singl obsahuje dva songy a to titulní És per honor (Pro čest) v katalánštině na straně A a Unbeaten v angličtině na straně B. Obal je udělanej ve stylu jejich předchozích počinů – to znamená černobílý kreslený cover a uvnitř potom papír s texty. Na zadní straně je i tématická fotka ke kažému songu (válečné pole a rvačka). Jinak vinyl je černé barvy s velkou dírou uprostřed. První song začíná kytarovou vyhrávkou, nese se ve středním tempu a je o tom, že člověk by něml zradit své ideály ani za cenu nejvyšší. Druhý song Unbeaten mi přijde maličko tvrdší, hlavně asi kvůli tomu, že mám opět pocit, že mateřština sedne zpěvákovi daleko lépe než angličtina. Píseň je o tom, že i když jste sami se svým názorem v armádě jednoho muže, tak byste se měli postavit a nevzdávat to. Na konci songu je opět kytarová vyhrávka. Mimo texty není uvnitř žádné další info o kapele, ale na BB si můžete přečíst starší recenze i rozhovor s kapelou (akorát nevím, jestli sestava je pořád stejná nebo jestli došlo k nějakým změnám). Sestava se částečně prolínala s jejich kolegy z Codi de Silenci. Kapela si drží zaběhnutou úroveň a já nemám, co bych proti minulým počinům přidal nebo ubral a tiulní song je fakt pecka!

Další desetipalec od Sabotage vychází tentokráte na spolupráci Bords de Seine Records, Club Underground a RPO Records a jmenuje se Den nya värdegrunden (Nové hodnoty). Obsahuje opět čtyři Švédsky zpívané songy a to Vedergällning (Pomsta) a Ni hatar oss, vi hatar er (Vy nás nenávidíte, my vás nenávidíme) na straně A a Något Måste Brinna (Musí být spáleno) a Seger (Vítězství) na straně B. Témata songů jsou tedy poměrně jasná z názvů. Hnedka první song Vás uvede do toho, jak banda hraje (pokud neznáte jejich předchozí tři desky). Lehká kytara bez boosteru s drobnými vyhrávkami, pasáže, kde je jen basa a kytara do toho hraje drobně své seky (skoro na druhou dobu). Dvojka je víceméně v podobném stylu, akorát je trošku temnější (díky převaze basových pasáží). Taky obsahuje zpěvný refrén, kde Robbanovi pomáhá zbytek bandy na vokálech. Třetí píseň je asi nejvíce melancholická a smutná. Poslední Seger mi naopak přijde nejsvižnější. Co je na zvuku kapely odlišného proti ostatním - tak především baskytara, která je chvílemi výraznější jak kytara. Jinak na obalu je opět gryf, tentokráte ale více komixově udělaný a v boxerském postoji, uvnitř potom papír s texty a děkovačkou (kde opět nechybí BB – díkes). Vzadu na obalu je potom fotka kapely. Kapele všechno parádně šlape a všechno k sobě skvěle ladí, hlavně klidný zpěv s jemnou muzikou. Parádní vyzrálá věc.

Savage Beat je nová kapela z Amsterdamu v Holandsku a toto je jejich debut, který vychází jako mini LP na Evil Has Landed Records a jako CD (digipack) na Rebellionu. Kapela je sice nová, ale členové mají zkušenosti s bandami jako The Shining, The Works, Wanderlust a Lords Of Altamont. Celkem na albu najdete šest songů v angličtině s názvy jako Always Dreaming, Revenge, Through with You, Trench Warfare, The Drinking Song a Easy Way Out. Jejich zvuku vévodí kytara bez boosteru s „Chickswick“ zvukem, ale v celé řadě songů je vyhraná - titulní Trench Warfare nebo hnedka úvodní Always Dreaming, která je hodně povedená, melodická a skvěle otevře desku (mně ta rocková kytara strašně připomíná Yesterday, Today and Forever od Brute Force). Naproti tomu dvojka Revenge je klasická vypalovačka bez boosteru s přímočarými bicími, která Vám nakope prdel. A takhle se to relativně pravidelně střídá. Poslední věc Easy Way Out je zase z toho melodičtějšího soudku a já tam slyšim No Resistance. Kapela si hodně pomáhá v refrénech, takže nějaké sbory tu najdete. Desek vychází 200 kousků, CD potom 300. Kdo má rád garážovější, ale přitom melodický zvuk, tak tohle je věc přímo pro něj.

Třípísňové EP od Shipwrecked vychází na PST Records v počtu 300 černých a 300 čirých kousků a po Arctic Nights je to jejich druhý sedmipalec. K tomu mají ještě vydanou velkou desku The Last Pagans (což byl většinou pěkně rychlej HC alá All in Brawl, Impact Zone nebo The Detained). Na straně A najdete song For the Fall, na straně B potom Onward a Right and Reason. Hnedka první song začíná ponuře a temně (na začátku zní cosi jako lodní siréna) a aby taky ne. Je to o padlých předcích, lodích, co unikly dnu oceánu, železném věku, rudém horizontu, atd… Jinak song mě docela překvapil, protože jsem čekal nějakou rychlou a krátkou sypačku alá věci z The Last Pagans, ale opak je pravdou a je tu i celkem fajn kytarová vyhrávka. Ovšem jakmile otočíte na stranu B, tak Onward (Kupředu) Vás pořádně nakopne a název přesně odpovídá stylu hudby a má něco málo přes minutu a také se v něm dozvíte, že kapela je „poslední z minulosti a první zítřka“ (Last of the past and the first of tomorrow). Poslední věc je opět klidnější, než jsme u Shipwrecked zvyklí, začíná basovou linkou a celý se nese v takovém zvláštním rytmu, který určuje právě basová linka. Jinak obal je jakési zátiší s ruinami středověkého hradu nebo pevnosti a uvnitř je fotka kapely, text na For the Fall a děkovačka. Jak vyplývá z recenze deska obsahuje dva pomalejší songy a jeden rychlejší a nutno říct, že obzvláště pomalé věci se jim hodně povedly. Určitě se zde nabízí podobnost s kapelami kolem Brendana Radigana, která vás opět napadne u těch pomalejších songů. Za mě super.

Po pěti singlech přichází americká bovver rock kapela Suede Razors s šestipísňovým albem, které vychází buď na Rebellionu jako CD nebo na Longshot/Randale jako mini LP. Kapelu tvoří členové například Harrington Saints nebo Sydney Ducks. Celkem je zde tedy šest songů, které se jmenují Ready to Rock, Tv 175, Bovver Girl, Berlin nor Burst, All Nighter a Keep on Rocking. Berlin or Burst vyšel už minulý rok na singlu spolu s válem No Time For You). Hudebně čekejte styl alá Hard Wax, Shandy, Giuda, pozdější The Clichés atd…prostě téměř u každého songu si budete podupávat nebo tleskat do rytmu. V Bovver Girl (https://youtu.be/Z-lW1UfnRgY) nebo Berlin nor Burst (koukněte na ofiko video https://www.youtube.com/watch?v=kkZE_8aM_CQ, které ale asi také znáte z minulého roku) je tu dokonce klasický hospodský piáno, který Vás uplně dostane. V All Nighteru to jsou pak zase hamond klávesy během songu. Jinak singalong se koná téměř v každém songu. Podle názvů songů rozhodně nečekejte nějaká vážnější témata, ale jen tanec, rock´n´roll, ženský a drink. Kdo má rád předchozí singl, tak koupí této věci se zcela jistě nespálí.

Další věc od The Old Firm Casuals vychází jako single sided LP se čtyřmi songy nebo jako CD, kde najdete navíc bonusový song Sanctuary City (který znáte ze split EPka s Sheer Terror, které vyšlo v loňském roce). Ostaní songy, které najdete na straně A jsou Hell´s A Lot Better, Sex Case, 1312 a Wartime Rock´n´Roll (ten si můžete poslechnout zde https://youtu.be/PMEPfRDLNhQ). Na druhé straně je potom vyleptaný obrázek. První song obsahuje bluesový houpavý dotyk a především slajdovou kytaru a sóla hraná touto technikou, což vám připomene australské kapely jako the Corps, Rose Tattoo nebo Angels. Taky hlavní vokály zde nezpívá Lars (zbytek už ano). Sex Case je pak ve standardním středně rychlém tempu TOFC. 1312 je pomalejší a titulní Wartime Rock´n´Roll je opět hodně charakteristická pro TOFC, především díky Larsovu zpěvu. Oba tyto songy mají hodně melodický refrén a Wartime Rock´n´Roll je opravdu silná hymna. Parádní věc s moc pěkným provedením vlastní desky.

Třetí album této kapely z Poznaně vychází DIY stylem a najdete na něm celkem 13 songů, z čehož je jeden anglicky (jedná se o upravený cover od Marching Orders – Australian Made, který se jmenuje Fuckin´ Polish Made). Další covery jsou Clockwork Army od Black Marias (s polským textem), Glowa do Góry (od polské pop rock kapely Banda i Wanda) a Nie Mamy Nic (což je Vi Får Ingenting od Agent Bulldogg). Takže tu máme celkem 4 covery a 9 vlastních věcí. Za grafiku obalu může tatér Abu (oldschool obrázek), uvnitř jsou pak texty a na konci děkovačka, plus fotky jednotlivých členů, kterých je pět a všichni pomáhají zpěvákovi Kotkovi ve zpěvu. Dvě kytary jsou zde opravdu slyšet, namádkou vybírám songy jako Rozstanie (Rozloučení), rocková Czekam (Čekám), nebo titulní F.T.W. (se skvělým singalongem). Jinak určitě čekejte melodické věci, jako třeba poslední Fyrtel, Bledy (Chyby) nebo Jak tu źyć? (Jak tady žít?). Sandals hráli několikrát i u nás (myslím Plzeň, Brno a Pardubice) a na živo jim to šlape jak na CD. Parádní věc.

Debutové album polské kapely The Trolls z Wroclawi se dá přeložit jako „Jen tvrdí prdí při chcaní“ a vychází jako CD na Olifant Records. Kapela je čtyřčlenná, ale zpěvák hraje i na kejtru a na CD s ideální stopáží najdete celkem 12 songů v polštině. Hnedka první věc, která vás praští je grafika bookletu. Parádní černobílé tématické obrázky, které vypadají jako mixka komiksových Sin City a Tank Girl. Songy se točí poměrně okolo klasických témat – Szare Zycie (Šedý život), Dwa Kolory (Dvě barvy – samozřejmě bílá a červená že jo :)). Zycie jest jak talia kart (Život je jak balíček karet), Gorsi od samego diabla (Horší než samotný ďábel – o punks a skins a jejich žití na ulicích), Krajina latajacych siekier (o těžkém životě v polských městěch, kde si musíte dávat pozor na ústa) nebo Ulico prowadz mne (Veď mě ulice). Jinak jsou tu i vážnější songy – Czesc i chwala bohaterom (Čest a sláva hrdinům, která je o obětech Katyňského masakru a která je samozřejmě nejsmutnější z CD) nebo Mistrz i Malgorzata (Mistr a Markétka o ztracené lásce – což je song s naprosto parádním kytarovým nástupem a za mě jeden z nej songů desky). Jinak nechybí to, co máte na polských kapelách tak rádi – zpěvný jazyk a singalong refrény (třeba Magiczne noce), kytarové vyhrávky (namádkou třeba Gorsi od samego diabla) a rytmus „tak akorát“, který vás nenechá v klidu. Kapela hrála dvakrát u nás (Plzeň a Brno) a tuším, že na živo hrajou i Terpentin od Bohse Onkelz. Výborná věc a dva palce hore za booklet.

The Unborn je kapela z italského Viterba a toto je jejich debutový singl, který vyyšel dva roky po založení kapely. Deska vychází díky spolupráci celé řady nezávislých italských labelů a obsahuje dva songy a to La Città Verrà Distrutta all'Alba (video je na https://youtu.be/zAWguIFG6qk) a They Live. Singl je udělán jako single sided a vyšel v počtu 300 kopií. Oba songy jsou isnpirovány scifi/horror/post apokalyptickými filmy, konkrétně první filmem The Crazies z roku 1973 a druhý potom stejnojmeným filmem They Live z roku 1988. První song v italštině je velmi melodický a určitě vám bude evokovat všechny možné italské kapely, které vás napadnou. Druhý song je v angličtině a je to větší sypačka, ale je tu fajn solo. Jinak kapela je pětičlenná, takže dvě kytary. Na vokálech pomáhal i Alessandro z FAVL a aby taky ne, když FAVL pochází ze stejného města. Jinak tématům odpovídá i grafika obalu, uvnitř najdete texty a fotky kapely s pytlema přes hlavu alá Headhunters. Fajn věc.

Po albu a singlu je tu další EP od Britských Top Dog, tentokráte s názvem Razor Reg. To obsahuje čtyři songy – Razor Reg (poslechněte zde https://www.youtube.com/watch?v=zmHnL0OAkrE), Our Turf, The Riff Raff a Fear No Foe. První song je věnovaný slavnému gangsterovi z 60. let, jehož jméno prý každý zná a já si myslím, že se jedná o Reggieho Kraye. Píseň začíná fajnovou kovově znějící basou. Dvojka Our Turf (Naše místo), je o čtvrti města potažmo zemi, ze které pocházíte. Trojka The Riff Raff (Spodina) je o životě člověka, který se špatně narodí a provází ho to celý život – průsery a vězení. Poslední Fear No Foe (Nebojte se nepřátel) obsahuje opět kovovou basu a do zpěvu se zde zapojují i ostatní členové kapely. Jinak v každém songu najdete nějakou drobnou kytarovou vyhrávku, zvuk je surovější, zpěv je naproti tomu spíše do křičenějšího než hrubého vokálu. Deska určitě navazuje na jejich předchozí věci a mně se osobně líbí strana A (první dva songy) více než strana B. Jinak obal je ve stylu prvního songu a trošku to připomíná grafiku Sin City, konkrétně já tam vidím kresleného Marva. Fajn.

Další kapela, pocházející z Horní Lužice se jmenuje True Aggression a její debut vydává Oldschool Records. CD vychází jako normální verze, ale i ve dřevěné krabici (limitována 77 kousky). Kapela hraje ve čtyřčlenné sestavě, ale myslím, že zpěvák hraje i na kytru. Celkem zde je 13 songů (včetně instrumentálního intra, kde je slyšet i dvoušlapka), tři songy jsou anglicky a devět německy. Kromě klasických streetpunkových melodií zde najdete i poloakustické věci (třeba hnedka třetí Aussenseiter - Outsider nebo šestý Freundschaft o starých časech). Jinak se připravte na společné chorály, kde se kapela doplňuje a přeřvává (anglické songy We Are the Pack – o kapele, která je ready srát lidi a All Your Words – o tom, jak je třeba rozbít řetězy moderního otroctví, které tvoří televize a propaganda, která na vás odevšad útočí a třeba poslední Stell dir vor! – Představte si!) a celou řadu kytarových vyhrávek (třeba Wehr dich lieber nicht – Raději se nebraňte je o faktu, že většina lidí v současné době raději zavře oči nad problémem, i když je třeba za 5 12 nebo Menschenfeind - Misantrop). Jsou tu i sypačky, jako třeba Artig sein! (Být dobrý!) o práci a konzumu normálních lidí, které takto drží systém v šachu nebo Think for Yourself, která má pod minutu. Titulní Manns genug!? (Lidé dost!?) je asi nejmelodičtější věc z celého alba a je o tom, jak každý z nás by měl najít cestu k vnitřní svobodě a potom hnedka Menschenfeind o nenávisti, která Vás řídí. Song má naprosto parádní refrén a osobně jsem si ho pustil asi 3x za sebou. Jinak v bookletu jsou všechny texty doplněné tématickým obrázkem. CD je pak uděláno ve stylu vinylu. Super věc zkušených muzikantů s texty, které nutí k zamyšlení.

Vingslag (neboli Mávnutí křídel) je nové EP, které vychází jako CD nebo dvanáctipalec (černý, modrý a žlutý) na Dim Records. Deska obsahuje čtyři songy a to Vingslag a Trolltider (Doba trolů) na straně A a Tröstlisedens Sång (Píseň útěchy) a Titta, Se Och Lär (Koukejte a učte se). Na posledních dvou EPkách (Sverige, Sverige Fosterland a Så Länge Skutan Kan Gå) se podílel na zpěvu původní zěpvák Bruno Hansen, na tomto počinu je už zpátky v sestavě Jan Thönblom. Celá deska má lehce přes 13 minut, což tedy odpovídá něco přes 4 minuty na song. Nejlepší věci lze těžko určit, ale určitě doporučuji titulní Vinglsag a pak Trolltider (která má moc fajn refrén a začíná typicky – tlumená kytara, jednoduchý rytmus bicích a do toho Janeho zpěv). Na konci Titta, se och lär je fajn kytarové sólo. Jinak na obalu je havran letící nad Skandinávií, vzadu fotka členů a z koncertu, ale uvnitř je jen deska, ale to Dim u nahrávek Ultima Thule dělá. Nic než klasika ve stylu posledních alb.

Nový singl Ultima Thule s názvem Jämtlandssången vychází na Dim Records v počtu 500 kousků (100 žlutých, 100 modrých a 300 černých) a obsahuje dva songy. Titulní Jämtlandssången, což je píseň věnovaná kraji Jämtland (video ze záběry krajiny je zde https://www.youtube.com/watch?v=l-jxcyKzOtQ), což je historická provincie Švédska, která leží ve středu země, najdete na straně A, na straně B potom Nordens år – Odens vrål (Severský rok – Odinův řev). Oficiální video na druhý song je zde https://www.youtube.com/watch?v=nRwa-D3rIqI a uvidíte na něm záběry ze studia. Jämtlandssången je půvpdně napsaná od Wilhelmem Petersonem-Bergerem, což byl švédský hudební skladatel a spisovatel z konce 19. a počátku 20. století. Druhej song je pomalejší a zpěvák Bruno zde má větší šanci ukázat svoje kvality. Kdybych to chtěl porovnat první song je taková větší halekačka s drhnutou kytarou, která začíná jen zpěvem s kejtrou, k čemuž se pak připojí zbytek nástrojů. Dvojka potom začíná rovnou typicky viking rockovou podmanivou vyhrávkou. Nutno říci, že oba songy byly venku cca před půl rokem. Na obalu desky je buben s erbem oblasti Jämtland, vzadu pak detail řvoucího Vikinga a názvy songů. Jinak žádnej papír s infem. Oba songy jsou naprosto parádní, ale každý svým způsobem. Super!

Ultima Thule si na další single přibrali na pomoc zkupinu Bedärne Barn (Rozkošné dítě), kde zpívá Markus Öhrn. Konkrétně lidé z této kapely pomáhají na prvním songu Spegelbild (Odraz v zrcadle). Zpěvák Marcus a basák Peter zpívají a dále je tu kytarista Jesper a klávesák Jimmie. Hnedka na začátku songu uslyšíte ústřední melodii songu potpořenou klávesama. Janne zpívá vždy první část sloky, Markus potom druhou půlku a refrén, kterej je mimochodem moc fajn. Druhej song je potom jejich Storm i Natten (Noční bouře), kterou můžete znát buď z 30 Åriga Kriget nebo z Trägen Vinner. Tady je ovšem ve verzi s orchestrem z roku 2017, takže piano, smyčce, harmonika, tympány a uprostřed i chorály a asi nejvýrazenější práce orchestru. Moc ale nedovedu posoudit do jaké míry je to nahrané elektronicky třeba přes klávesy nebo živě. Na první poslech mě to moc neuchvátilo, ale po několikáté to začalo mít něco do sebe. Jinak EP oficiálně nevydal žádný label (Ultima Thule Records, ani Dim), takže je to DIY počin s grafikou typickou pro EPka Ultima Thule. Opět je 500 kopií (100 modrých, 100 žlutých a 300 černých). Fajn, ale Jämtlandssången se mi líbí víc.

Španělská kapela Union Blood z města A Coruňa vydává debutové EP se čtyřmi písněmi, které vychází na Crowd Control Media v USA a Spirit of the Streets/Crom Records v Evropě. Na EP najdete čtyři songy Working Class Pride (na tu je i oficiální video https://youtu.be/Ct_W1C8TxoA), Reckless and Bold, Blood on the Streets a Brawlers. Kapela je čtyřčlenná, ale zpěvák hraje na kytaru, takže celkem uslyšíme kytary dvě (a s tím samozřejmě spojené vyhrávky). Hudebně se jedná o melodický Oi!/streetpunk a zvuk vám připomene kapely jako Agitators, Prins Carl, Harrington Saints nebo třeba Booze and Glory. V prvním songu uslšíte i fajn vyhrávku na basu, kde jí doprovázejí jen bicí, ve dvojce je potom parádní singalong. Trojka je trošku (ale jen trošku) pomalejší a čtyřka je klasická halekačka o vzpomínkách při popíjení a je to určitě nejmelodičtější song z desky. Jinak obal desky je tvořen logem kapely. Pokud máte rádi výše zmíněné bandy, tak není co řešit. Melodické, zpěvné, chytlavé.

Třetí díl kompilace portugalských Oi!, punk, HC, psycho, garage, surf… kapel vychází na labelu Sindicato a celkem tu najdete 25 kapel s 25 písněmi. Bohužel z kompilačky znám všeho všudy čtyři kapely (Gume, Pulhas, Blind Alley Dogs a Núcleo Duro) a jejich písně mám na jejich sólo nahrávkách, takže nemůžu říci, jestli ostatní songy od ostatních kapel jsou nové nebo už vydané. Songy zde najdeme jak portugalské (většina), tak i anglické. Dalsí kapely na kompilaci jsou Trinta & Um, Booby Trap, The Psycho Tramps, Dr. Frankenstein, The Dirty Coal Train, Cadáver N' Roll, Broken Distance, Challenge, Clean Break, F.P.M., M.E.D.O., Scum Liquor, Systemik Viølence, Um Trinco No Mamilo, G.B.D.P., Era Uma Vez Um Tímpano, C4, Konflito Social, Surfenstein, Atlantida On Demand a Judeus. Co mě určitě chytlo, tak Trinta & Um a jejich song Auto Estima (Sebevědomí) s jejich metalovo/hc kytarou, potom čisté HC partičky Broken Distance (sXe) a jejich Sunset, těžkotonážní Challenge a jejich Coward (což je parádní song), Clean Break (sXe)s jejich Hate Culture, Atlantida on Demand a jejich Drown the Sky a F.P.M. s Contraste. Je tu zastoupenej i crust/d-beat – Systematic Violence a jejich You Are Free to be a Slave nebo grind G.B.D.P. a jejich Orgia Funebre. Jinak obal je poměrně jednoduchej a vnitřek taky, ale to u kompilaček bývá – seznam kapel s kontakty plus jejich fotky. Zajímavý průřez portugalskou pouliční scénou zahrnující většinu stylů a určitě fajn věc pro ty, co si chtějí udělat nějaký komplexnější obrázek, jak to v Portugalsku vyzerá.

Split CD čtyřech portugalských tvrdších kapel se jmenuje Summer Hits 17 a najdete na něm 16 songů. Znamená to, že každá banda je zastoupena čtyřmi songy (jedinej, kdo zpívá anglicky je Albert Fish). CD otevrají Acromaníacos, což je poměrně dlouho hrající kapela (jejich první věc vyšla v roce 1997). Hnedka jejich první song Relvas Daninhas vám ukáže směr, kterým se zvuk kapely bude ubírat – těžkotonážní kytra a hrubší zpěv. Druhá kapela Albert Fish je taky zkušená a má venku celou řadu alb, desek a splitek a je hudebně je asi nejměkčí z celého alba a opravdu povedená věc je instrumentálka Handfull of Nothing Třetí banda 53A je hc/punk z Lisabonu, která hraje taktéž od roku 1996. Hudebně je to taky pořádnej sypec a mně to připomíná italský kapely jako Woptime nebo Plakkaggio. Rytmu vévodí rychlý bicí (hlavně v Porco no Espeto, kde je mimochodem i fajn sólo kytara) a jejich songy maj tak maximálně minutu a půl. Poslední Nostragamus je kapela nejnovější a má za sebou jen jedno album z roku 2016 – Profecias no Feió (koukněte na klip na song Inquisição https://www.youtube.com/watch?v=eh07yDzuVug). Na vokálech najdete zpěvačku Inéz a nutno říct, že teda umí zařvat (třeba v Apatia nebo Fatos de Esgoto). Jinak obal je hozenej do takovýho šílenýho stylu 80 let, takže jednodílný plavky a soupravy na jogging. Uvnitř jsou fotky všech kapel, děkovačka a kontakty na kapely. Kompilace tvrdších kapel, které pro mě (mimo jedné) byly neznámé.

Po několika singlech, split EPkách a kompilacích vychází konečně plnohodnotné album týdle pětičlenné kapely z Minnesoty. Kromě CD verze vychází i LP a to v počtu 1000 kusů (100 černých, 250 bílo modrých, 250 modrých a 250 bílo modrých flekatých). Celkem je na LP 13 songů, ale Enemy of the State můžete znát ze splitka s The Clichés, Midwest Unrest z Voice of America 3 a Piss and Whisper (z chytlavým refrénem a basovým sólem) a The Crew potom ze singlu The Code. Celkem tedy 9 nových songů. Muzika je vyhraná a čekejte typickej US Oi! sound, ze singalong refrény a halekačky (jako třeba v True Breed nebo Piss and Whisper). Témta songů se pohybují od historických věcí (jako je Silver Bayonet o bitvě v údolí Ia Drang, což byla jedna z prvních bitev Vietnamské války), přes songy pro kámoše, co už zde nejsou (Frank´s Song), potom něco o velkém bratrovi NSA a jejich sledování ulic (Enemy of the State) až po věci opěvující jejich crů (The Crew) nebo propitý noci (One Last Chance). Na song S.O.S. je i ofiko video, na které se můžete podívat na https://youtu.be/iVcVN92Bx-E a spolu s Cut Throat se jedná o ty tvrdší songy z desky. Jinak obal se mi moc líbí a je hozenej do patriotického stylu – zosobněná socha svobody a na zadní straně nápis Victory tvořený mariňáky, uvnitř papír s texty, ale trošku mi tu chybí fotky kapely. Takže suma sumárum, první LP kapely s pár songy z jejich předchozích počinů se skvělým obalem a hracím časem tak akorát. Pro fandy americké zvuku určitě povinnost.

Split dvou CZ kapel a to Děčínských Violence Station a Brněnských Boot Boys Social Club je venku DIY stylem. Každá kapela je zde zastoupena třemi songy a všechny jsou v češtině. Pro Violence Station je debutový studiový počin a jejich songy se jmenují Něco je špatně, Tanec mezi paragrafy a Way of Life. První song Něco je špatně je asi nejlepší a vypovídá o duchu moderní doby, celebritách, unii, nostalgici po komoušskym režimu, atd…Dvojka je potom o životě na hraně mezi vězením a svobodou. Poslední Way of Life nemá cenu asi příliš komentovat. Violence Station hrajou v klasickém čtyřčlenném obsazení. BBSC mají oproti tomu kytary dvě, takže jejich zvuk je více vyhraný a kompaktnější, ale třeba zpěv není tak hrubý jako u VS. Jejich songy jsou Lobby, Corgito ergo sum a Životní styl. Song Lobby je na vážnější téma chemické doby, kdy na každou hovadinu existuje tabletka a nám to přijde normální. Dvojka je o svobodném myšlení, které se v současné době vytrácí. Poslední začíná pomaleji s vybrnkáváním o změně čtvrti, kde vyrůstáte, kam se nastěhuje zlodějskej a asociální ksindl a rozkradou vše kolem, za výzev k toleranci od lidí, co bydlí za zdmi ve vilách. Tento song je zase nejlepší od BBSC. Jinak jedná se jen o CD-R, booklet je dvoustránkový a najdete v něm fotky jednotlivých členů kapel, plus info na co kdo hraje. Fajn věc za pár korun.

Zex je čtyřčlenná punková kapela z Ottawy v Kanadě, která má na zpěvu dívku jménem Gretchen. Kapela hraje od roku 2014, ale za tu dobu stihla vydat dvě alba a šest EPek. Na tomto singlu je mimo songu No Sanctuary ještě věc s názvem More Time. Zvuk je hodně melodický a v prvním srovnání mě napadli finští Dead On´s (hlas Gretchen mně přijde podobný jako Hanny), akorát Zex mi přijdou o něco pomalejší. Určitě Vám pro srovnání vyvstanou v mysli další (i starší) kapely, kde zpívá ženská – třeba Violators nebo Vice Squad. Na titulní song No Sanctuary existuje i ofiko video, které můžete shlédnout zde https://www.youtube.com/watch?v=7cMsmU_HMig a je i na full albu Uphill Battle. Jinak pokud projedete youtube, tak tam těch ofiko videí najdete více. Kapela sice hraje v klasickém složení, ale kytara ani basa se vyhrávek se rozhodně nebojí. Dvojka More Time je ještě pomalejší a melodičtější a je o tom, že na světě je tak krásně, že člověk chce víc času, aby se oblohou, mořem a zemí mohl kochat déle. O grafice toho moc nevím, jelikož mám jen promo, ale muzika je výborná a komu se líbí melodické věci a ženský zpěv, tak tohle je věc přesně pro něj.